Oficiální web Miloše Formana

Středobodem filmu je provinční sbor dobrovolných hasičů, kteří se úporně snaží organizovat zábavu na svém plese. Sled anekdot evokuje trapasy, v něž se postupně zvrhává výroční slavnost pořádaná k uctění vysloužilého kolegy. Z volby královny krásy vzniká fraška groteskních typů, maminky tuctových slečen lobbují u plesového výboru, tatínkové pijí a dívky se stydí.

Ve chvíli všeobecného zmatku, kdy členové výboru nahánějí vybrané krásky k promenádě, začne ve vesnici hořet. Opilým hasičům se nepodaří vyjet se stříkačkou ze závějí. Účastníci slavnosti se sbíhají k požáru, pomáhají majiteli hořícího stavení vynášet věci z chalupy a hasit sněhem – leč marně. Hospodský hbitě kasíruje hosty uprchlé ze sálu a vybaluje na vypůjčeném, z požáru zachráněném stole občerstvení. „Dědo, není vám zima,“ strachuje se přihlížející panímáma o zdraví vyhořelého. „Tak ho vemte blíž k ohni,“ radí jiný přihlížející.

Nakonec se všichni vracejí do tanečního sálu a zábava pokračuje. Ukazuje se však, že část tomboly byla v průběhu zábavy rozkradena. Výbor nechá velkoryse zhasnout, aby mohli viníci vrátit ukradené věci, jenže po rozsvícení nezbude z tomboly již skoro nic. Přistižen je jen jeden poctivý člen výboru, který se snaží ukradené vrátit.

„Takovou hanbu nemůžeme dopustit. Lidem se to musí nějak vysvětlit. Vždyť co by řekli?“ dohadují se hasiči. „Když si tombolu rozkradli, nemůžou nic vyhrát,“ říká jeden z nich. „Jak k tomu přijdou ti, co si losy poctivě koupili a nic si nenakradli?“ kontruje druhý. „Měli si nakrást,“ odpovídá první. Nakonec se všichni shodují, že tombola je rozkradená, všichni tam byli, všichni jsou tudíž podezřelí, „tak ať všichni drží hubu“.

Forman je ve své rané tvorbě velmi blízko principu tzv. krutého divadla 60. let, které se mimo jiné blíží reflexi reality bez uměleckého přikrašlování, tedy ve vší ošklivosti a trapnosti lidské existence. Společně se scenáristickými kolegy Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem vytváří výstižnou metaforu tehdejší společnosti deformované socialistickou morálkou, která staví oficiální přetvářku nad lidskou důstojnost a čest.

Paradoxně toto nekompromisní podobenství rozhořčilo úplně stejně socialistické aparátčíky jako kapitalistického koproducenta Carla Pontiho, který jej považoval za zesměšnění obyčejného člověka. Přes složité peripetie uvedení do kin se však snímek dočkal světové premiéry v USA a nominace na Oscara, která byla pro Miloše Formana pomyslnou letenkou do Ameriky, tedy za svobodou.

• „Neměl jsem v úmyslu točit politickou alegorii – nemám je ve filmu rád – jenže v tom příběhu o rozkradené tombole čelní představitelé komunistické strany poznali sami sebe.“
• „Společně s Papouškem jsme odjeli do Krkonoš psát příběh o vojenském dezertérovi, který se ukrývá ve sklepení pražské Lucerny. Přijel za námi Ivan Passer, aby nám s tím pomohl, ale ani jemu se nepodařilo nás z toho mrtvého bodu vytáhnout. Rozhodli jsme se, že si musíme od scénáře odpočinout, a zašli jsme na bál, který tu sobotu večer pořádal místní požárnický sbor. Chtěli jsme jen koukat na lidi, trochu se opít, pokecat s holkama a prostě relaxovat. Ve Vrchlabí měli dobrovolný požárnický sbor a většina jeho členů pracovala přes den v místní továrně. Na bál se přišli bavit a něco si užít. Uspořádali soutěž o královnu krásy pro své tuctové dcery. Měli i tombolu. Pili a hádali se se svými ženami. A my na to koukali jako vyjevení. Celý příští den jsme s Ivanem a Papouškem nemluvili o ničem jiném než o předešlém večeru. V pondělí jsme své postřehy začali rozvíjet: co by se asi stalo, kdyby… A v úterý jsme začali psát scénář. Ten film se psal sám. Kdykoli se vynořil nějaký problém, rozjeli jsme se do Vrchlabí a pokecali s hasiči. Našli jsme totiž hospodu, kam chodili na pivo, hrát karty a biliár. Už nás znali a mluvili s námi otevřeně a za šest týdnů byla první verze scénáře Hoří, má panenko hotová.“
• „V minulosti by takový film prostě zakázali, ale v té zvláštní době blížícího se Pražského jara už i komunističtí pohlaváři začínali ztrácet nervy a nepopulární opatření obalovali do nejrůznějších fines. Uspořádali třeba promítání filmu, který chtěli zakázat, před pozvaným obecenstvem. Do sálu nasadili několik provokatérů s úkolem křičet, že film uráží dělnickou třídu, a pak ho stáhli z distribuce s tím, že si to ‚lid‘ přeje.“
• „První veřejné promítání filmu Hoří, má panenko se konalo ve Vrchlabí. Kulturní papaláši vybrali tohle místo v naději, že vrchlabští občané se budou cítit dotčeni a zesměšněni způsobem, jakým jsem je zobrazil na plátně. Předpokládali, že jejich reakce bude natolik zlostná, že mi výslovně zakázali do Vrchlabí jet, abych náhodou nepřišel k úrazu. Ve skutečnosti se ale vrchlabské publikum během promítání vesele řehtalo. Pak byla otevřena diskuse. Jako první povstal jeden z příslušníků stranou nasazené klaky a jménem všech přítomných promluvil o tom, jak velice tenhle film uráží naši dělnickou třídu a především požárníky. Když skončil, přihlásil se o slovo jeden z  hasičů, který se čirou náhodou taky jmenoval Novotný [Novotný bylo jméno prezidenta republiky, pozn. red.]. Pan Novotný povstal. ‚Já teda nevím, soudruzi. Vážně nevím. Víte, já nejsem žádný řečník a inteligent, ale já fakt nevím. Tady soudruh říká, že nás to uráží, a možná že jo, ale heršvec, lidi, nepamatujete si, jak to vypadalo, když Jírovům chytnul ten kozí chlívek? Jak jsme všichni seděli v hospodě a chlastali? A když jsme se tam pak doštrachali, jak jsme zjistili, že jsme nechali hadice na stanici? Vzpomínáte na to? A pak jak se nám auťák překotil na ledě? Doteď vidím, jak ta Jírovic koza shořela. Takhle blbě v tom filmu přece jen nevypadáme.“