Oficiální web Miloše Formana

The Hell Camp
(Pekelný tábor)

Komedie

Plánovaná premiéra: nebyla stanovena
Scénář: Miloš Forman, Adam Davidson

Plánované natáčení: 1991

Komedie o japonsko-americké romanci a o zápasech sumó byla prvním americkým filmem, pro který si Forman troufl napsat vlastní autorský scénář. Inspirací byl režisérovi dokument o japonské škole pro manažery nazývané „Pekelný tábor“. S psaním mu pomáhal mladý talentovaný scenárista Adam Davidson. Původní nápad se však během psaní stal spíše kulisou pro příběh mladého Američana Taylora, kterému se rozpadá manželství, a navíc ho jeho firma vysílá pracovat do japonského Tokia. V letadle se Taylor setkává s obézním mladíkem Joem, který se chce v Tokiu stát zápasníkem sumó. Na místě se však ukáže, že Joe nemá na pobyt v cizí zemi žádné peníze a Taylor dostává záhy po příletu od firmy výpověď. Oba zklamaní muži utápějí svůj smutek v alkoholu, až se setkávají s dvojicí japonských dívek.

Snímek se rozhodla financovat společnost TriStar a producentem se stal Michael Hausman. Projekt zkrachoval na postoji Japonské asociace sumó, která si spolupráci podmínila zásadními změnami scénáře. Představitelé asociace oznámili své stanovisko Formanovi pouhé čtyři dny před začátkem natáčení. Domnívali se, že režisér již rozjetý projekt neohrozí a na jejich podmínky přistoupí. Forman však změny ve scénáři odmítl, přestože již byly postaveny stavby, najatý filmový štáb, hotový casting a zajištěné ostatní lokace.

Miloš Forman o projektu:

• „Dobré scénáře, které mi nabízeli, vyžadovaly pouze slušné řemeslné zpracování, ale já zřejmě hledal jen jakýsi nakousnutý nápad, který bych si mohl dovolit dotvořit po svém. V myšlenkách se mi pořád vracela vzpomínka na pořad 60 minut (publicistický magazín Československé televize, pozn. red.), který pojednával o jakési japonské škole pro manažery někde pod sopkou Fudžijama. Škole se říkalo Pekelný tábor, ale i přes tuhle nelichotivou přezdívku ji její absolventi velebili nade vše a mně připadala jako stvořená pro film.“
• „Našel jsem si mladého talentovaného spolupracovníka Adama Davidsona a na jaře 1990 jsme společně odletěli do Japonska. Firma Sony (majitel společnosti TriStar, pozn. red.) nám zajistila ty nejlepší tlumočníky a průvodce a všechny dveře se před námi otvíraly. Adam Davidson se přihlásil do Pekelného tábora, a než svůj čtrnáctidenní kurz dokončil, já se cpal suši a chodil na sumó.“
• „Když si vedení Pekelného tábora přečetlo scénář, s velkou nelibostí zjistili, že jejich škola nehraje ve filmu hlavní roli, jak si původně mysleli. Jak se často při psaní stává, prvotní inspirace nás zavedla někam úplně jinam a tábor se stal pouhou kulisou našeho příběhu. Jenže vedení školy bylo tou změnou tak zklamáno, že nám nedovolili u nich natáčet. Odletěl jsem do Japonska a vzal vedení školy na několik opulentních večeří. Vtipkoval jsem, popíjel s nimi pivo a jiné nápoje, mezi přípitky jsem jemně vsouval své argumenty a přistoupil jsem na pár drobných změn ve scénáři. Po milionu slov a několika kocovinách nakonec vedení Pekelného tábora souhlasilo, že nám svou školu k natáčení zapůjčí.“
• „Asociace suma nám ani nepovolila spolupráci se zápasníky. Zápas sumó se ale z filmu škrtnout nedal. Náš křehký scénář potřeboval proplétání obou příběhových proudů. Nemohl existovat bez tlustého chlapce a jeho dojemného snu, s nímž se mohl každý ztotožnit, ani bez ceremonií vznešeného zápasu. A tak nakonec po záplavě horečných schůzek, transpacifických letů a falešných nadějí jsme museli Pekelný tábor odtroubit, a to pouhé čtyři dny před začátkem natáčení. Dvě stě lidí přišlo o práci a řada mladých neznámých herců ztratila šanci uplatnit se ve filmu. Pokud jde o mě, já přišel o rok a půl života. A v mém věku čas tiká stále rychleji.“

Dalibor

Divadelní inscenace opery Bedřicha Smetany

Plánovaná premiéra: 17. 11. 2000, Národní divadlo, Praha, Česká republika

S myšlenkou, aby Miloš Forman režíroval v pražském Národním divadle operu Bedřicha Smetany Dalibor, přišel tehdejší ředitel divadla Jiří Srstka v roce 1998. Forman, který je velkým fanouškem této opery, jejíž nastudování v Národním divadle jako student opakovaně navštěvoval, souhlasil. Avšak pod podmínkou, že bude moci libreto zásadně zkrátit. Forman chtěl vypustit dějovou linii mladých milenců a celé druhé jednání a také přesunout jednu árii. Původní překlad Ervína Špindlera z německého originálu, který napsal Josef Wenzig v 19. století, se mu zdál archaický a pro současného diváka nesrozumitelný. Proto navrhl také pořízení nového překladu, jehož autorem měl být dramatik, textař a herec Jiří Suchý, jehož poetika je Formanovi od mládí blízká a se kterým také spolupracoval na několika svých projektech.
Forman dostal od ředitele Srstky zvukový záznam dřívějšího nastudování opery, ten v USA sestříhal, aby vedení divadla naznačil své dramaturgicko-režijní směřování, a odeslal jej do Prahy. Koncepce byla vedením divadla – včetně světově uznávaného dirigenta Libora Peška, který měl nové nastudování dirigovat – schválena k realizaci.

Projekt byl prezentován na tiskové konferenci Národního divadla v lednu 2000. Poté Formanova koncepce vzbudila mezi laickou i odbornou veřejností vlnu nevole. Proti razantním úpravám klasického díla, které je v Česku považováno za národní kulturní dědictví, se překvapivě postavil i tehdejší umělecký ředitel opery pražského Národního divadla. Forman nakonec po dohodě s vedením Národního divadla od projektu odstoupil ještě před plánovaným začátkem zkoušení.

Miloš Forman o projektu:

• „Když se mi naskytla příležitost Dalibora inscenovat, rozhodl jsem se, že to udělám tak, jak jsem si ho přál vidět, když jsem na něj chodil jako študák. Dodnes si živě vybavuju, kdy jsem si z představení vždycky odskočil zakouřit. Foyerem sem se pokaždé procházel při úplně stejných pasážích, a tak jsem se rozhodl, že je ze své verze Dalibora vyškrtnu. Například celé druhé jednání mému realistickému naturelu připadalo zbytečné. Připravuje se v něm v hospodě útěk z věže, který stejně brzo uvidíme. Dále jsem si umínil, že přesunu árii, kterou Dalibor zpívá poté, co přepiloval mříže. V tu chvíli stačí prolézt oknem a uniknout, jenže Dalibor místo toho spustí nádhernou ódu na svobodu a zpívá a zpívá, až se pochopové dovtípí, co se to děje, a útěk mu znemožní. Říkal jsem si, že se pro tenhle skvělý kus musí v opeře najít nějaké logičtější místo.“
• „Když jsem své škrty pomocí starého magnetofonu velice brutálně provedl, zkrátila se opera o 30 minut, ovšem pořád ještě zbývala hodina a tři čtvrtě Smetanovy úchvatné hudby. Pásek jsem poslal do Prahy, abych tam svou inscenační koncepci alespoň hrubě naznačil, a obratem se mi ozval Libor Pešek, jenž měl Dalibora dirigovat. Moje návrhy se mu líbily a na spolupráci se moc těšil. Proti mé koncepci se však náhle a ostře postavil šéfrežisér opery Národního divadla. Až do té doby jsem jednal s jeho nadřízeným, panem Srstkou, a šéfovi opery možná připadalo, že ho přehlížím, ovšem teď se nechal slyšet, že přece není možné, aby si někdo takhle škrtal ve Smetanovi, že tenhle klenot českého umění nesmí být za žádných okolností obětován na oltář moderní roztěkanosti, atd.“
• „Moje argumenty byly prosté:

  ‚Prosím vás, kdo dneska hraje Shakespearovy hry přesně tak, jak byly napsaný? Vůbec nikdo.‘ ‚Ovšem tohle není žádný Shakespeare.‘
  ‚No, právě. Tohle není ani Shakespeare.‘
  ‚No právě! Tady jde o Smetanu!‘
  ‚No tak to vidíte.‘
  ‚Se Shakespearem si dělejte, co chcete, ale ze Smetany nám tady nikdo nebude škrtat ani notu!‘

  Nezbývalo než se Dalibora vzdát.“

• „Když jsem své rozhodnutí sdělil řediteli Srstkovi, pokusil se všechno ještě zachránit tím, že navrhl kompromis. Národní divadlo mě nechá dělat s Daliborem, co si umanu, pokud bude šéfrežisér opery moci současně se mnou uvést svého Dalibora. A tak jsem na stará kolena pochopil, že opera je krvavý sport, ale tuhle výzvu na souboj jsem nepřijal. Každopádně jsem si nemohl dovolit pustit se do soutěže s někým, kdo v Národním divadle celé roky vládl a kdo mou inscenaci mohl nechat vykrvácet z tisíce drobných šrámů stejně tak lehce, jako ji rovnou zaříznout.“

Embers
(Svíce dohořívají)

Drama

Scénář: Miloš Forman, Jean-Claude Carrière

Plánovaná premiéra: 2005

Film podle knihy maďarského spisovatele Sándora Máraie Svíce dohořívají měl Miloš Forman začít natáčet 8. října 2003 v České republice. Do podoby filmového vyprávění převedl román scenárista a blízký Formanův přítel Jean-Claude Carrière, který s ním spolupracoval už na snímku Taking Off v roce 1971 a na Valmontovi v roce 1989.

Příběh pojednává o dvou mužích, kteří se spřátelili na vojenské škole v bývalém Rakousko-Uhersku, ale oba měli jiné sociální zázemí. Rozcházejí se poté, co si jeden z nich vzal dívku, kterou milovali oba. Setkávají se po 41leté odmlce, hovoří spolu o lásce, žárlivosti, přivlastňování a nakonec se usmiřují. Drama vášnivosti a zrady evokuje zašlou dobu posledních desetiletí rakousko-uherského mocnářství. Pro hlavní role dvou starých pánů vybral režisér Forman Seana Conneryho a Klause Maria Brandauera. V roli jejich osudové ženy se měla objevit Winona Ryderová.

Snímek vznikal v italské produkci Roberta a Michaela Haggiagových a jako výkonný producent se ho ujal Formanův letitý spolupracovník Michael Hausman. Několik měsíců před začátkem natáčení se však italský producent nedohodl s představitelem hlavní role Seanem Connerym na detailech smlouvy a herec z filmu odstoupil. Režisér Forman byl o plánovaném obsazení stoprocentně přesvědčen, proto nechtěl film bez Conneryho realizovat a od projektu pár týdnů před zahájením natáčení rovněž ustoupil.

Miloš Foman o projektu:

• „Embers mi dal k přečtení původně italský producent, který vlastnil na knihu práva. Robertu Haggiagovi bylo už přes devadesát let, jako producent měl za sebou jenom tři nebo čtyři tituly, ovšem poslední dva z nich byly nezapomenutelné – Vyvrcholení a Bonbónek. Ten se sice pyšnil hvězdným obsazením, hrál v něm i Marlon Brando a Robert Burton, ale já nikdy nesebral dost odvahy, abych se na něj podíval. Raději jsem si namlouval, že Haggiag vidí v Embers poslední příležitost k jakémusi kinematografickému vykoupení, že po sobě přece jen chce zanechat alespoň jeden dobrý film.“
• „Příběh Embers souzněl s něčím, co se mi v životě stalo, a zároveň mi připadalo, že bych ho dokázal docela napínavě vyprávět, a tak jsme si sedli s Jeanem-Claudem Carrièrem a napsali jsme scénář. Haggiag jím byl nadšený a požádal Michela Hausmana, aby rozjel produkci. Jako starý generál mi okamžitě naskočil Sean Connery. Zjistil jsem, že právě pobývá v New Yorku, a tak jsem ho pozval, abych s ním scénář probral. Connery přišel ke mně domů, složil si nohy pod sebe a přečetl se mnou celý scénář. Hrál starého generála a já hrál všechny ostatní postavy. Okamžitě našel tu správnou polohu a roli si rychle osvojil. Jen co jsme scénář dočetli, obrátil ho zpátky na první stránku: ‚Tohle bylo tak příjemné, že bych si dal repete. Teprve teď ke konci jsem se začínal chytat.‘ Nejenže jsme celý scénář přečetli ještě jednou, Connery se ke mně do bytu vrátil i druhý den. Tentokrát si zahrál starého generála, tak mladého generála v reminiscencích. Bylo to od něj štědré a chytré gesto – ukazoval mi, jakým člověkem musel generál v mládí být. A to ráno jsme scénář také přečetli dvakrát.“
• Na začátku léta 2004 se projekt Embers krásně rozjížděl. Byl jsem v Londýně a hledal někoho, kdo by nám zahrál mladého generála. Snadná role to nebyla, protože ten mladý muž musel obstát vůči vzpomínkám na původního Jamese Bonda. Nakonec jsem výběr zúžil na poslední dva herce a chtěl se ještě s Connerym poradit a zjistit, jestli se třeba v jednom z nich nevidí víc než v tom druhém. Zavolal jsem mu, ale Connery na druhém konci linky prakticky šeptal, jako by na něm ležela plyšová deka deprese:
  ‚Seane, jak se máš?‘
  ‚Moc dobře ne. Právě jsem viděl smlouvu, a ta nemá vůbec nic společného s tím, co mi bylo slíbeno,‘ řekl Connery.
  Věděl jsem, že Haggiag byl lakomý i při posílání základních fondů do produkce, ale Sean Connery byl pro občasného italského producenta, který toho nikdy moc nedokázal, tou nejlepší vizitkou. ‚Tohle musí bejt nějaký nedorozumění,‘ řekl jsem Connerymu. ‚Já Haggiagovi okamžitě zavolám a všechno to vyřídím.‘“
• „Zatelefonoval jsem Haggiagovi, a ten mě ujistil, že si uvědomuje, jak nesmírně je pro Embers důležité, aby v něm hrál Sean Connery, a slíbil mi, že všechno zařídí. Brzy na to jsem se dozvěděl, že Haggiagův syn Michael byl najednou jmenován producentem našeho filmu, což pro mě byla naprostá novinka, a že to byl Michael Haggiag, kdo se se Seanem Connerym telefonicky spojil. Jejich rozhovor byl prý velice krátký, a když Connery zavěsil, oznámil svému agentovi, že už nikdy nechce mít nic společného se žádným projektem, ve kterém by jakýmkoli způsobem figurovalo jméno Haggiag.“

Ghost of Munich
(Mnichovský přízrak)

Drama

Scénář: Miloš Forman, Jean-Claude Carrière

Plánovaná premiéra: 2010

Na scénáři snímku Mnichovský přízrak podle stejnojmenného románu francouzského spisovatele Georgese-Marca Benamoua spolupracoval Miloš Forman se svým letitým spolupracovníkem Jean- Claudem Carrièrem a také s bývalým československým a českým prezidentem a dramatikem Václavem Havlem.

Příběh románu přibližuje události kolem Mnichovské dohody, na jejímž základě muselo na podzim roku 1938 tehdejší Československo postoupit svá pohraniční území nacistickému Německu. Toto politické rozhodnutí evropských mocností – Francie, Anglie a Itálie – otevřelo německému vůdci Adolfu Hitlerovi cestu k invazi do  Evropy. Ve svém důsledku si vyžádalo milióny obětí na životech. Příběh nás zavádí do roku 1968, kdy mladá americká žurnalistka zpovídá bývalého francouzského ministerského předsedu Édouarda Daladiera, který byl jedním ze signatářů dohody. Doufá, že jí pomůže objasnit skutečné okolnosti této pro Evropu tragické historické události. Ve vzpomínkách v ústraní žijícího politika se rozvíjí strhující drama osudného zářijového dne roku 1938. Je doprovázené výstižnými psychologickými portréty jeho hlavních aktérů a popisy jejich vzájemných konfrontací. Román oživuje historickou událost, která se stala symbolem hanebné politiky ustupování agresi a porušování mezinárodního práva.

Pro roli francouzského premiéra uvažoval Forman o francouzském herci Mathieu Amalricovi a jeho starší podobu měl ztvárnit Gérard Depardieu. Produkční společnosti Pathé se však nepodařilo získat dostatek financí, a tak projekt s plánovaným rozpočtem 20 milionů dolarů po ročních přípravách (včetně castingu a obhlídek lokací) zastavila.

Miloš Forman o projektu:

• „Autor románu Mnichovský přízrak Georges-Marco Benamou, podle kterého jsme napsali scénář, se chtěl stát i producentem, jenže to by si práva na film a již hotový scénář musel koupit od Pathé. Jsou to extra peníze, které nemá a nikdo mu je nedá. Samozřejmě může scénář přepsat. Nesmělo by tam však být nic z toho, co je už hotovo, ale pak nemám důvod, proč bych to dělal. Film o mnichovském diktátu by navíc mohl být Němcům, Francouzům i Angličanům nepříjemný, takže úvaha určitých lidí je taková, že by na tom mohli prodělat.“
• „Takhle mi už zkolabovalo několik filmů, kdy už bylo všechno připraveno, a následující dny se mělo začít natáčet. To k šoubyznysu patří.“