Oficiální web Miloše Formana

Sledujeme řadu drobných, zdánlivě bezvýznamných událostí v životě šestnáctiletého učně Petra. Ten právě nastupuje na letní brigádu jako prodavač, ale záhy se dovídá, že jeho hlavním úkolem je hlídat zákazníky, aby nekradli. Pravděpodobně by nejraději prolenošil odpoledne u vody, klábosil s vrstevníky a balil holky, místo toho však musí tvrdnout v samoobsluze, snášet komandování šéfa a doma výčitky otce ztělesněného geniálním nehercem Josefem Vostrčilem.

Vedle plejády neherců ve snímku exceluje herec Vladimír Pucholt v roli neustále se vytahujícího zednického učně Čendy, jehož halekavé „ahóóój“, kterým Petrovi na maloměstské zábavě kazí sbližování s jeho první slečnou, v Čechách rychle zlidovělo a mezi obecně známé hlášky patří dodnes.

Přestože film vychází z novely Formanova blízkého spolupracovníka Jaroslava Papouška, režisér se natolik citlivě podřizuje naturelu herců i neherců, že jejich dialogy vyznívají naprosto autenticky jako záznamy skutečných rozhovorů. Sbírka prázdných výchovných frází, kterými v závěru otec zasypává apatického Petra, je brilantní ilustrací vzájemného nepochopení generací.

Stěžejní dílo počátků československé nové vlny přineslo na filmové plátno něco, na co nebyli českoslovenští diváci zvyklí. Autentickou výpověď o hledání mladých lidí i o generačním odcizení. Výpověď, která v podtextu poukazuje na pokleslost a provinčnost tehdejších společenských poměrů.

• „Už dlouho jsem čekal na možnost pracovat s Vladimírem Pucholtem. Objevil jsem ho při konkursu na film Dědeček automobil. Tehdy byl ještě moc mladý, ale udělal na mě nesmazatelný dojem. Pro Černého Petra byl naopak zase moc starý, a tak jsem mu dal roli Petrova kamaráda zedníka. Pucholta jsem měl ve třech svých filmech. Je to jeden z nejtalentovanějších herců, s jakými jsem kdy pracoval.“
• „Dlouho jsem ale nemohl najít pro našeho učně ze samoobsluhy tátu. Kromě Papouška se mnou na filmu dělal i Ivan Passer. Ten se jednou vypravil očíhnout nějakého kapelmajstra pro film Kdyby ty muziky nebyly, jenže si nějak popletl zkušebny a viděl jinou kapelu. Přiběhl nadšením celý bez sebe. ‚Toho chlapa musíš vidět, Miloši. To není člověk, ale sopka člověčenství.‘ A měl pravdu. Ještě ten večer jsem toho šedesátiletého kapelníka obsadil do filmu Kdyby ty muziky nebyly. Rovnou jsem ho i poprosil, jestli by se nepodíval na roli Petrova otce, ale on mě s ní rovnou odpálkoval. V tomhle filmu žádná dechovka nebyla a on přece ze sebe nebude dělat šaška, má práce až nad hlavu. Nenechal jsem se odradit a hučel jsem do něj tak dlouho, až jsme spolu nakonec uzavřeli dohodu. Ten scénář si přečte, ale jestli na tu roli kývne, budu muset do toho filmu nějak zamontovat dechovku.“
• „Vostrčilovu ženu v Černém Petrovi hraje paní Matušková [Božena Matušková, pozn. red.], kterou jsme objevili, když jsme byli na obhlídce terénu. Přišli jsme se podívat, jestli by její dům nemohl být domovem našeho hrdiny. Paní Matušková ty peníze za pronájem moc potřebovala, takže nenechala nic náhodě a napekla obrovský tác buchet. Dům se nám hodil skvěle a buchty byly senzační, a když jsem tak tu čilou buclatou bělovlasou maminu sledoval, jak to na nás hraje, najednou mě to trklo.

  ‚Paní Matušková, jak by se Vám líbilo zahrát si ve filmu?‘
  Rozesmála se, až se celá třásla. ‚Já? Copak já jsem ňáká herečka?‘
  ‚No a proč ne?‘
  ‚Ale jděte!‘
  ‚Moc byste se nám hodila. A samozřejmě že vám dobře zaplatíme.‘
  ‚Co bych jako měla dělat?‘
  ‚Budete tady a budete píct buchty!‘
  ‚Tak jo, to zvládnu!‘
  Zatímco jsme se tam dopoledne vybalovali a chystali, obcházela paní Matušková kolem a všem nabízela buchty. Byly báječné, ale dost mastné a syté, takže brzy už nikdo nemohl. Paní Matušková z toho byla na mrtvici. Vždycky když někdo tu její buchtu odmítl, myslela si, že propadla jako herečka. Nejspíš si ani nevšimla, kdy její herecká kariéra začala naostro.
  ‚Paní Matušková,‘ požádal jsem ji. ‚Mohla byste si tady stoupnout a jen tak poslouchat, jak se ti dva hádaj?‘ A postavil jsem ji do záběru.
  ‚Bezva! A teď bych rád, abyste jim řekla, co si myslíte o tom, jak se ten kluk chová. Nelíbí se vám to, že jo. Je nějak moc drzej, viďte. Prima! Jedem!‘
  Paní Matušková se zhluboka nadechla a pak vypálila od plic, co si o tom myslí. Naprosto pravdivě, spontánně a přirozeně. Její herecký výkon byl stejně fantastický jako její buchty.“

• „Se všemi neherci jsem pracoval právě tímhle způsobem. Nikdy jsem jim neukázal scénář. Naučil jsem se text nazpaměť a každou scénu jsem jim předehrál, aby věděli, jak si to představuju. Musel jsem si být jist, že vědí, o co se jedná a jak se k tomu jejich postavy staví. Pak jsme to rovnou bez zkoušení sjeli. Naši neherci si vždycky pamatovali jenom kousek ze psaného dialogu, který jsem jim předvedl, a zbytek museli podat vlastními slovy. Když nám to šlo, stávali se sami sebou a slova, která říkali, sedla jako ulitá.“
• „Nejobtížnější scénu z Černého Petra jsme si nechali až na konec natáčení a pro produkci to byl zlý sen. Potřebovali jsme natočit dlouhou sekvenci na tancovačce, ale neměli jsme dost peněz na zaplacení komparsu. Bylo léto, a tak jsme se rozhodli najmout v Kolíně na sobotu večer zimní stadion a kapelu, napsat na vrata ‚Vstup volný‘ a udělat to s lidmi, kteří přijdou. Za čtyři hodiny – od osmi večer do půlnoci – jsme museli natočit sedm minut čistého času, protože zopakovat se nedalo nic.“