Oficiální web Miloše Formana

Balada z hadrů

Ochotnická divadelní inscenace

Režie: Miloš Forman
Hrají: Ivan Kheil, Jiří Hrubý, Jaromír Toť, Miloš Forman a další

Premiéra: 1950, Praha, Československo

Během studia na pražském gymnáziu se Forman spojil s několika svými spolužáky a nazkoušeli amatérské představení předválečného muzikálu Balada z hadrů z dílny populárních českých komiků Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Podařilo se jim dát do hromady menší orchestr, tanečníky i velkou výpravu a inscenace měla premiéru počátkem roku 1950 ve školní posluchárně. Její úspěch přiměl mladé divadelníky k hledání prostoru, kde by ji mohli uvádět komerčně. Formanova volba padla na pražské kamenné divadlo D50 (dnešní Divadlo Archa). Překvapivě se mu podařilo ředitele divadla Emila Františka Buriana přesvědčit, aby ho studentům pronajal na šňůru pondělních představení. Představení mělo veliký úspěch a hrálo se až do jara roku 1950. V inscenaci vystupoval i Libor Pešek, dnes proslulý dirigent a držitel Řádu britského impéria. Studenti s inscenací absolvovali také zájezdovou šňůru po menších městech.

Miloš Forman o inscenaci:

• „Při pohledu zpět mi není jasné, jak jsme to dokázali, jenom vím, že jsme museli ukrást nějaké povolovací formuláře z obvodního kulturního střediska, zfalšovat pár razítek a podpisů, a dokonce jsme podplatili i vylepovače plakátů, aby nás nalepili před program Národního divadla.“
• „Už první pondělí bylo takřka vyprodáno a lidi se chechtali jako diví. Bylo cítit, jak se ta stará budova probouzí k životu. Brzy se to rozneslo a banda středoškoláků měla rázem nejpopulárnější představení v celé Praze, což jenom dokazuje, jak zoufalá byla nouze o nějakou zábavu.“

Laterna magika

Multimediální divadelní inscenace

Režie: Alfréd Radok, Vladimír Svitáček, Ján Roháč
Hrají: Zdeňka Procházková, Sylva Daníčková a Valentina Thielová
Tančí: Jarmila Manšingrová, Naďa Blažíčková, Yvetta Pešková, Eva Poslušná, Miroslav Kůra, Vlastimil Jílek a další
Spoluscenárista: Miloš Forman
Premiéra: Světová výstava EXPO ´58, Brusel, Belgie

Československá premiéra: 9. května 1959, Palác Adria, Praha

Unikátní divadelní projekt Laterna Magika vytvořený pro Světovou výstavu EXPO ´58 kombinuje filmový záznam s živou hudbou, herci a tanečníky. Jeho účelem bylo světu přístupnou a poutavou formou představit život v tehdejším Československu. Díky své originalitě se stal hitem světové výstavy. Na legendární představení se stály dlouhé fronty a ještě před jejím koncem požádalo o hostování nebo o licenční provoz tohoto typu divadla čtrnáct států.

Historie nové multimediální technologie – Laterny Magiky – začíná v roce 1958, kdy režisér Alfréd Radok spolu se scénografem Josefem Svobodou vytvořili pro Světovou výstavu v belgickém Bruselu a pro její československý pavilon představení nazvané Laterna magika. Program byl složený z různých čísel, která rozvíjela principy vztahů mezi akcí na scéně a filmem. Skládal se ze třinácti krátkých scén: Konference, Cimbálový koncert, Taneční intermezzo, Inspirace, Živé sklo, Praha, Symfonieta, Československo, Slovenské lidové písně, SĽUK (Slovenský ľudový umelecký kolektív), Děti, Jan Amos Komenský, Finále. Byl sestaven tak, aby co nejlépe charakterizoval soudobý život v Československu, vztahoval se k historii a vyzdvihoval národní jedinečnosti. Aby byla výsledná forma pro diváky přijatelná, poučná a zábavná zároveň, střídaly se informační pasáže s kreativními. Filmová projekce nebyla pohyblivou kulisou, ale nápaditě se spojovala s jevištní akcí. Laterna magika měla lví podíl na úspěchu Československa na světové výstavě.

Miloš Forman o inscenaci:

• „Radok byl kouzelník divadelního iluzionismu a nikomu z pohlavárů nedošlo, že ta jeho ‚propagandistická‘ koláž je pouze kulisou pro vlastní invenci a poetiku. Nechyběly tu povinné záběry ze současného Československa a jeho kultury, ale to, co Brusel oslnilo, byla Radokova metoda a invence. Na plátně běžel film, najednou se z něj odloupla živá herečka a začala rozmlouvat se svým filmovým stínem, pianista zmizel uprostřed noty i se svým nástrojem a řada tanečnic se z ničehožnic vynořila na pustém jevišti. Originalita a vtip představení lákaly do našeho pavilonu řady diváků. Dokonce za námi přišel i Walt Disney, aby nám osobně vyjádřil svůj obdiv, a já si tak mohl potřást rukou s tvůrcem hrdinů svého dětství.“

Laterna Magika II.:
Zájezdový program

Revuální zájezdový program ve stylu Laterny Magiky

Režie: Alfréd Radok
Hrají: Irena Kačírková, Sylvie Daníčková, Marie Staňková, Jaroslava Panýrková
Spoluscenárista: Miloš Forman

Premiéra: 5. 12. 1960, Palác Adria, Praha, Československo

Pokračování veleúspěšného projektu Laterna Magika vzniklo jako zájezdové představení pro zahraniční hostování nově vzniklého stálého divadelního souboru. Na rozdíl od předešlé inscenace se nový program soustředil více na zábavnou než propagandistickou složku. Jedna z jeho částí – Otvírání studánek – byla komunistickým režimem zakázána.

Po velkém úspěchu v Bruselu bylo pro program Laterny magiky přebudováno kino Moskva v Paláci Adria v Praze a vznikl zde stálý divadelní soubor. Režisér Alfréd Radok byl pověřen nastudováním dalšího programu, který byl nazván Laterna Magika II.: Zájezdový program. Měl převážně informační charakter, aby prezentoval Československo v zahraničí, tentokrát však se zaměřením na kulturu a umění, nikoli průmysl a zemědělství, jako tomu bylo v případě Expa. Taneční složku částečně nahradila složka herecká a také došlo k užšímu sepětí scény a filmu.

Součástí programu mělo být také scénické provedení Otvírání studánek, díla českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů, který krátce před tím zemřel ve švýcarském exilu. Po předvedení nastudované inscenace komunistickým pohlavárům právě tato část vzbudila velkou nevoli. Tehdejší místopředseda československé vlády a tvůrce komunistické kulturní politiky Václav Kopecký obvinil Radoka z reakcionářství a „židovského expresionismu“. Že prý chce vrátit svět o dvacet let dozadu, obdivuje se zaostalým mravům a záměrně neukazuje moderní techniku československého hospodářství.

Premiéra byla odložena a režisér Radok byl z nově vzniklého divadla Laterna Magika vyhozen. Jeho mladí spolupracovníci včetně Miloše Formana byli vyzváni, aby představení dokončili bez sporné části Otvírání studánek a upravili i další scény, což také učinili. Radok si však přál, aby demonstrativně odešli s ním. Fakt, že bez něj inscenaci dokončili, považoval za osobní zradu.

Československá premiéra proběhla jen pro úzký okruh zástupců politického a kulturního establishmentu.  Počátkem ledna 1961 byl Zájezdový program uveden v Londýně. Ohlas u britského publika nebyl tak silný jako před tím v Bruselu, ale i tak bylo představení úspěšné natolik, že bylo uvedeno celkem v šestnácti státech a s různými obměnami bylo uváděno až do roku 1967. V další, opětovně upravené podobě pod názvem Revue z bedny se stalo součástí československé expozice na Světové výstavě EXPO ´67 v Montrealu.

Miloš Forman o inscenaci:

• „Během celých padesátých let komunisti Radoka střídavě vynášeli a zatracovali, ale tentokrát ho okamžitě pověřili, aby vytvořil novou inscenaci Laterny Magiky. Tentokrát to měla být více zábava a méně propaganda, protože o ni projevil zájem Londýn a jiní devizoví zákazníci. Radok se opět obrátil na Roháče, Svitáčka a na mě, abychom mu pomohli dát představení dohromady. Souhlasil jsem bez váhání.“
• „Byla-li Laterna Magika úchvatný divadelní experiment, druhé představení (resp. inscenace, pozn. red.) bylo ještě lepší.“
• „Jedna z částí pořadu volně sledovala rytmus venkovského života s přirozenými ohnisky, jako je narození, svatba a smrt. Tato sekvence byla inspirována hudbou Bohuslava Martinů a nazývala se stejně jako hudební předloha Otvírání studánek. Scéna představovala interiér venkovské chalupy s několika kousky skutečného nábytku na jevišti se zadní projekcí oken, obrázků a poliček na zdi. Dva tanečníci vběhli na jeviště, tančili milostný duet kolem postele a zároveň se zadní projekce zvětšovala. Chvíli trvalo, než si divák všiml, že okýnkem nakukují do místnosti tři hlavy. Milenci dál sváděli jeden druhého, ale velice brzy je vysoko přerostly ty posměšné, šklebící se a hrozivé grimasy. Přesně kvůli takovým kouzlům chtěli lidé s Radokem spolupracovat, ačkoli to byl člověk velice náročný, nervní a čas od času někoho pořádně seřval.“
• „Mně na Radokovi záleželo mnohem víc než na jeho představení, ale na takové romantické gesto (odstoupení od projektu pozn. red.) jsem prostě neměl. Navěky bych dostal nálepku nebezpečného buřiče a na to jsme neměli dost odvahy ani já, ani Roháč se Svitáčkem. Myslím, že nám to Radok nikdy neodpustil.“

Laterna Magika:
Variace 66, Otevírání studánek

Multimediální divadelní inscenace

Režie: Alfréd Radok
Hrají: Jaroslava Panýrková, Marie Staňková, Kateřina Trávnická, František Filipovský, Irena Kačírková, Miloš Kopecký, František Zwarik, Milena Dvorská
Tančí: Jana Andrsová, Blanka Modrá, Pavel Veselý, Václav Štádler, Olga Šulcová, Daria Voborníková, Karel Vrtiška, Saša Aišmanová, Jarmila Belšánová, Růžena Beníšková, Jana Braunschlägerová, Taťána Henrychová, Sylva Jílková, Monika Lichtágová, Věra Masaříková, Miloslava Rejholcová, Věra Nováková
Spoluscenárista: Miloš Forman

Premiéra: 27. 5. 1966, Palác Adria, Praha, Československo

Třetí ze série inscenací legendární Laterny Magiky je kompilací nejúspěšnějších čísel předcházejících programů. Vznikla v době politického uvolňování v Československu ve druhé polovině 60. let. Alfréd Radok se směl k projektu vrátit a dokončit svou původně zakazovanou pasáž Otvírání studánek.

Ačkoli byla pasáž Otvírání studánek v roce 1960 z celkového tvaru inscenace Zájezdový program vyřazena a režisér Alfréd Radok byl propuštěn, díky politickému uvolnění v druhé polovině 60. let se autor i inscenace do Laterny Magiky v roce 1966 vrátili. Radok tehdy vytvořil inscenaci Variace 66, Otvírání studánek. Program se skládal z neoblíbenějších z čísel z původní inscenace Laterna Magika uváděné na Expu ´58, ze Zájezdového programu a původně zakázaného Otvírání studánek. Nově se v inscenaci také objevuje dnes světoznámé Černé divadlo Jiřího Srnce a výtvarné prvky z dílny v současné době rovněž celosvětově uznávaného českého filmaře a výtvarníka Jana Švankmajera. Inscenace byla uváděna až do roku 1968, kdy byly obrodné snahy československých politiků přerušeny okupací vojsk Varšavského paktu. Radok ihned po vpádu vojsk emigroval s rodinou do Švédska.

The Little Black Book
(Malá černá kniha)

Komedie

Režie: Miloš Forman
Hrají: Richard Benjamin, Delphine Seyrig

Premiéra: 25. 4. 1972, Little Theatre, New York, USA

V roce 1972 se Miloš Forman ujal divadelní režie komedie svého přítele Jean-Clauda Carrièra. Komorní inscenace byla uvedena v nejmenším divadle na Broadwayi.

Carrièrova hra (adaptovaná do angličtiny Jeromem Kiltym) vypráví o dívce s kufrem, která se náhle objeví v bytě stárnoucího seladona. Zřejmě je na špatné adrese, ale brzy se tam cítí jako doma. Potřebuje jen někde na celý den spočinout. Navrhne starému mládenci, že mu na oplátku v bytě uklidí. Muži ale začne vrtat hlavou, jestli ji odněkud nezná. Přemýšlí, jestli snad v minulosti nebyla krátce jeho milenkou. A když dívka zmíní, že před časem podstoupila potrat, začne se stárnoucí milovník obávat, zda na něj nechystá nějakou pomstu. Dívka však zůstává stejně tajemná na konci jako na začátku a je na divákovi se rozhodnout, zda ti dva spolu někdy měli či neměli něco společného.

Divadelní hra pro dva herce byla obsazena zajímavě. V hlavní ženské roli se objevila kultovní divadelní a filmová herečka francouzského původu Delphine Seyrigová, která si do té doby zahrála v řadě významných evropských filmů (Loni v Marienbadu, Muriel, Ukradené polibky, Nenápadný půvab buržoazie, Mléčná dráha aj.) ale působila také v Hollywoodu. Jejím hereckým partnerem byl americký herec, režisér a producent Richard Benjamin, kterého známe například z filmů Hlava 22 nebo Pozor na Harryho. Inscenace se i přes hvězdné obsazení dočkala pouze 7 repríz.

Miloš Forman o inscenaci:

• „Bavilo mě chodit do divadla a hádat se společně s herci Delphine Seyrigovou a s Richardem Benjaminem nad textem. Práce mě bavila, ale nakonec jsem si musel přiznat, že divadelní režisér ze mě nikdy nebude. Je jenom pár režisérů – nesporně nejlepší z nich je Ingmar Bergman, kteří dokážou režírovat stejně dobře film jako divadlo. Já k nim rozhodně nepatřím. Mně chybí ta abstraktní obrazotvornost, kterou divadlo vyžaduje. Nakonec mám vždycky pocit, že mám k dispozici jedinou kameru s jediným objektivem a že se dvě hodiny musím dívat na jediný záběr a přitom celou tu dobu v sobě potlačuju výkřik: ‚Stop!‘“

Dobře placená procházka

Divadelní inscenace jazzové opery

Režie: Miloš Forman, Petr Forman
Hrají: Petr Stach nebo Zbyněk Fric, Jana Malá nebo Dáša Zázvůrková, Petr Píša nebo Tomáš Trapl nebo Lukáš Kumpricht, Jiří Suchý nebo Petr Macháček nebo Zbyněk Fric, Zuzana Stivínová nebo Jitka Molavcová nebo Tereza Hálová, Jana Fabiánová nebo Beatrice Todorová nebo Irena Magnusková, Miroslav Lacko nebo Petr Wajsar

Premiéra: 22. 4. 2007 a 23. 4. 2007, Národní divadlo, Praha, Česká republika

Divadelní inscenace jazzové opery Dobře placená procházka legendární české autorské dvojice Jiří Šlitr a Jiří Suchý byla poprvé uvedena v 60. letech v jejich autorském divadle Semafor v Praze. Novou inscenaci – tentokrát v pražském Národním divadle – režíroval Miloš Forman společně se svým synem Petrem.

V polovině 60. let 20. století byli autoři Jiří Šlitr a Jiří Suchý jednou z nejpopulárnějších divadelně-hudebních dvojic v Československu s nezaměnitelným stylem inscenací, hudebním projevem a humorem. Forman společně s režisérem původní „semaforské“ inscenace Dobře placené procházky Jánem Roháčem převedli v roce 1966 operu do televizní podoby. K látce se režisér Forman vrátil po čtyřiceti letech. Jako spolurežiséra si přizval svého syna Petra Formana, který již měl z inscenací operního formátu na prknech pražského Národního divadla zkušenosti. Výpravu vytvořil jeho druhý syn, výtvarník Matěj Forman.

Jednoduchá zápletka se točí kolem rozvodu mladého manželského páru Uliho a Vanilky, který zkomplikuje nečekaná zpráva o dědictví, které odkázala teta z Liverpoolu jejich potenciálnímu nenarozenému dítěti. Milion liber přiměje mladý manželský pár pokusit se urovnat neshody.

Vzhledem k tomu, že se nezachovala původní instrumentace, to znamená rozepsané notové party jednotlivých nástrojů orchestru z roku 1965, bylo nutné pro nové uvedení v Národním divadle vytvořit instrumentaci novou. Tohoto náročného úkolu se zhostil mladý skladatel a dirigent Marko Ivanović.

Miloš Forman o inscenaci:

• „Pro mě je dodnes Národní divadlo něco posvátného, něco jako Chrám svatého Víta, takže člověk musel ty emoce zvládnout. Ta hra je původně psaná pro malý, intimní prostor a udělat to na Národním ‚po semaforsku‘, to by nefungovalo. Tak jsme do toho přinesli trošku té Broadwaye. A jestli se nám to podařilo, tak jsem na to pyšnej.“
• „Šlo nám o to, aby se dnešní interpreti nesnažili napodobovat to původní semaforské obsazení. Nedělat to jako Šlitr, jako ‚Hegerka‘. A oni si naštěstí našli svou vlastní cestu. Každý z nich je jiný.“
• „Z lidského hlediska to bylo moje nejšťastnější profesionální období – dělat s klukama (starší synové Miloše Formana, Petr a Matěj Formanovi, pozn. red.). Samozřejmě, že každý máme svůj názor, který si prosazujeme. Ale taky víme, že nakonec musíme dojít ke kompromisu. To patří k věci. Byla to nádherná spolupráce a já jsem na kluky hrdej.“

Ocenění:

Ceny Alfréda Radoka (2007)
Místo: Praha, Česká republika
Cena: Vavřínový list
Kategorie: Scénografie – Matěj Forman

Ceny Sazky a Divadelních novin (2007)
Místo: Praha, Česká republika