Oficiální web Miloše Formana

+ Festivalový deník KVIFF (Veronika Bednářová)

All of sudden was young again
Czech filmmaker Miloš Forman takes a worthwhile walk through his past
Renowned Czech director Miloš Forman is back in his homeland this week for KVIFF's world premiere screening of A Walk Worthwhile, which is a film version of the 1960s theatrical work by the popular Czech writing team of Jiří Suchý and Jiří Šlitr. This project was something of a homecoming for Forman, who has arguably become one of America's leading filmmakers since emigrating from Czechoslovakia in 1968, making such acclaimed movies as One Flew over the Cuckoo's Nest, Amadeus and The People vs. Larry Flynt.

Revisiting the past had Forman in a reflective mood when he spoke to the Festival Daily before coming to KVIFF, as he recalled his youth and the memory of his parents who perished in concentration camps in WWII.

Did you get nostalgic while filming A Walk Worthwhile?
Well, of course. All of a sudden I returned forty years back; all of a sudden I was young again. When I hear Jiří Suchy's incomparably beautiful language, memories start coming back - and I'm there, I'm back in the moment!

The film's footage of Prague was obviously shot by someone who loves the city. I couldn't help feeling, however, that some of the shots were a little bit kitschy...
They are. But I wanted it to be clear in the film that we are going to the National Theater. You know, before I went to study in Prague, I had been to the capital just once, when we got permission to visit my mother - in 1942 at the Petschek Palace [Gestapo headquarters].

Do you remember the visit?
It was interesting in that we were given permission in the first place. In spite of all the terror, the Germans were very organized and kept everything in order, and apparently, my mother's documents said, „one visit allowed.“ So they brought her back from Auschwitz for just a tenminute talk about whether we would be preserving apricots, whether we had a large crop, how Mrs. Procházková was doing, etc. - we only talked about trivial things.

Why?
They hadn't told her that her children and brother would be coming to see her. She thought she was being brought back for interrogation. An SS man, who spoke Czech, was standing next to us to hear everything. We had waited there for about two hours, my brother Pavel, my uncle Boleslav and myself. They took us to this vault. I remember seeing dried blood on the walls. The vault had been a bank safe before, so it had a thick steel door. We were sitting there and when mother entered she was just so surprised. So what to talk about? I sat on my mother's lap, she hugged me ... and then the SS man said: „Right, that's it.“ My mother left. We never saw her again.

Why was your mother tar-geted by the Nazi regime even though she wasn't Jewish?
We don't really know. In Čáslav [where Forman spent his early years] during the war, 11 women who shopped in the same grocery store were arrested. Somebody planted leaflets in the shop overnight. And the poor vendor didn't have a clue who did it and was afraid it had been set up by the Gestapo who waited to see whether he would report it or not. Everything had to be reported then. In the end, they arrested 11 women who shopped there regularly. All were released, except my mother. We only found out after the war that it may have been caused by a Sudeten German man. In 1926, before I was born, my parents were building a one-story bed-and-breakfast ... and that German worked at the site as an inspector. He later turned up as a Gestapo officer in the town of Kolín during the war. When he was given this list of 11 women, he saw my mother among them and perhaps said to himself: „I once had to serve these inferior people!“ So he stamped „Return Undesirable“ on her papers. And that was that.

You went to Čáslav last year when one of the streets was renamed Formanova.
That was for my father and mother's sake. I don't even know where they are buried - this was a homecoming for them.

You're apparently planning to make a film about the Munich Agreement?
We can't raise the money for that. Unfortunately, not even strong filmmaking countries that could finance it, such as Germany, France and the UK, feel like it.

Is that for political reasons?
It's not that the investors object to the theme, but they are afraid people wouldn't go to see the film and they would suffer a loss. You know, Munich is not a flattering subject for those countries. But I would like to make it. The first spectator I think of is myself. I want as many people as possible to see what I make, but I have to like it, too.

Why was your mother targeted by the Nazi regime even though she wasn't Jewish?
We don't really know. In Čáslav [where Forman spent his early years] during the war, 11 women who shopped in the same grocery store were arrested. Somebody planted leaflets in the shop overnight. And the poor vendor didn't have a clue who did it and was afraid it had been set up by the Gestapo who

+ SFGate.com (David D'Arcy)

Forman goes home to! Czech in with his past
Special to The Chronicle Sunday, August 30, 2009
This summer, Milos Forman was back in the Czech Republic, two-thirds of the communist Czechoslovakia that he fled in 1968, for the world premiere of „A Walk Worthwhile,“ his first film in Czech in more than 40 years. The movie revisits the 1960s, an era when the Czech New Wave awed the world's cinephiles.

In „A Walk Worthwhile,“ the 77-year-old director restages a 1965 jazz opera, which he previously filmed. It's a wry fable about wealth, written by the Czech poet Jiri Suchy, who reprised his 1965 role in Forman's cast.

Midas curse
The Midas curse fable is a communist-era screwball comedy - „part fairy tale, part surrealism,“ Forman said. The Oscar-winning director of „One Flew over the Cuckoo's Nest,“ „Amadeus“ and „Hair,“ who turned Suchy's witty chamber farce into a bawdy spectacle, talked about the movie in his native country right after it opened. Despite Forman's reputation, it still may be near-impossible to see his newest project in American theaters, since it's in Czech. That's a shame for Forman's fans, since the small film reunites the master with the playful spirit of his youth.

The action opens as miserable young Uli and Vanilka decide to divorce. As a lawyer draws up papers, news arrives that Vanilka's emigre aunt from Liverpool has willed their child 1 million pounds, except they don't have a child. Then another telegram comes, announcing the aunt's arrival.

„The irony is that, under the communists, money really didn't play any role in society because everybody was paid about the same,“ Forman said. „Now that the Czech Republic is a capitalist country, this theme about greed is much more relevant.“

The film premiered in July at the annual Karlovy Vary International Film Festival in the spa town of Carlsbad. Forman stayed in the Grand Hotel Pupp, a party bastion during communism. Twenty years after Czech communism fell, he said, the town seemed occupied by Russian vacationers. „People from Moscow must feel at home here. The Russians are back.“

Healthy oppression
Lighting a cigarette, Forman bemoaned strict anti-smoking rules in the United States, where he lives with his third wife and second set of twins. „It's a healthy oppression,“ he conceded, exhaling, „compared to the different kind of oppression during the communist era.“

For man says he's not political these days, neither in the United States nor in the Czech Republic, and he noted that „A Walk Worthwhile“ skirted tough Czech censors in the 1960s. „It was criticizing the decadent materialism of the capitalist world,“ he said, chuckling.
„This was life outside of politics,“ he added. „In public, everything was gray and boring. In private, these people's personalities develop outside of the eye of the censors and personal watchdogs.“

Working with his twin Czech sons, co-director Petr and set designer Matej, Forman added choruses and instruments: „I used it now to bring a little bit of Broadway into the National Theater.“ The spare set replicates a stark 1960s Prague apartment - a sofa, bathtub and toilet, but no bed.

In casting, Forman returned to his roots. He chose unknowns and amateurs, with the exception of Suchy. (His best-known Czech films, „Loves of a Blonde“ and „Firemen's Ball,“ used mostly nonactors.)

„My biggest advantage was that I hadn't lived there for 35 years,“ Forman said. „I didn't know anybody. For me, everybody was the same. When you know that somebody is a star, you already judge differently.“

The opera was also a belated family reunion, said Forman, who made working with his sons a condition of accepting the job from Prague's National Theater. „I really didn't know my children. I left Czechoslovakia when they were 4 or 5 years old. For many years, I didn't see them at all. Then, when I had a chance to meet them for, it was for a week or so. I never lived as a family with them, until now.“

Petr Forman missed the Karlovy Vary premiere - he and Matej were staging puppet shows in France. Reached by telephone, Petr, 45, said he admired his father's work with actors and his casting instincts. „He got 50 percent of the work done, because these people were perfect for the characters.“

Sons and father argued during the production, but shared the same sense of humor, Petr Forman said: „We had gotten many things from him already. Maybe it's something in the blood.“

„A Walk Worthwhile“ premiered soon after „The Ghost of Munich,“ a higher-budget collaboration with Vaclav Havel, was put on hold.
The adaptation of Georges-Marc Benamou's 2007 novel was to star Kate Winslet as a journalist who tracks down Edouard Daladier, the French diplomat who signed the 1938 accord allowing Germany to seize the Czech Sudetenland in exchange for a promise of peace.
„It's in limbo,“ Petr Forman sighed.

So may be „A Walk Worthwhile“ anywhere outside the Czech Republic. Even with bawdy slapstick that might make subtitles unnecessary, its humor, Forman fears, is locked in its language.

„When I was watching and doing this opera, I always felt sorry for someone who doesn't speak Czech and can't enjoy it. Given the official language of those times, it was like listening to heavenly music if you were living among the atheists.“

+ Aktualne.cz (Antonín Tesař)

Forman natočil dobře placenou, ale bezcennou procházku
Filmový záznam inscenace má televizní parametry
Recenze - Exkluzivita předpremiéry filmového záznamu divadelní inscenace Dobře placená procházka v Karlových Varech je přinejmenším rozporuplná. V Národním divadle se představení hraje již od roku 2007 a jeho filmová podoba je jen jejím rutinním záznamem.

Miloš Forman už jazzovou operu dvojice Suchý/Šlitr jednou zpracoval. Společně s Jánem Roháčem v roce 1966 natočil Dobře placenou procházku jako černobílou televizní inscenaci odehranou v televizním studiu.

Nová verze, která má v Karlových Varech předpremiéru a v kinech se bude hrát od 9. července, má s filmovým médiem ještě méně společného. Jedná se o pouhý záznam režisérovy inscenace.

Jediným smyslem jejího uvedení v kinech se zdá být snaha o zpřístupnění představení divákům, kteří jej z nějakého důvodu neuvidí naživo. Výsledný tvar je tedy, podobně jako kterýkoli televizní záznam divadla, pouhou odvozeninou původního představení. Ten má jako divadelní žánr smysl pochopitelně pouze tehdy, když jej divák sleduje přímo v hledišti naživo.
Kinoverzi Dobře placené procházky je tedy obtížné hodnotit jak z divadelního, tak z filmového hlediska, protože se dotýká obou forem, ale zároveň nespadá do žádné z nich. Vedení kamery a střih nevybočují z rámce záznamů divadelních představení vysílaných v televizi a úvodní titulková sekvence zabírající okolí Národního divadla, doprovázená fanfárami, dokonce evokuje amatérské záznamy svateb či maturitních plesů. Nejkreativnějšími prvky jsou občasné záběry slavných osobností v hledišti.

Záznam má snad nějaký smysl pro ty, kdo mají o Formanovu inscenaci zájem, ale nechtějí ji absolvovat v divadle, z filmového hlediska je však zcela bezcenný.
Dobře placená procházka. ČR, 2009. Režie: Miloš Forman. Hrají: Jiří Suchý, Petr Píša, Tereza Hálová, Dáša Zázvůrková.

+ Karlovy Vary International Film Festival Bloggers (Šimon Šafránek)

Poněkud vlažná Procházka
Když před dvěma lety Miloš Forman (spolu se syny Petrem a Matějem) zrežíroval jazzovou operu Dobře placená procházka Jiřího Suchého (zároveň tu hraje Pošťáka) a Jiřího Šlitra pro Národní divadlo, dalo se čekat, že se hra objeví i ve filmu nebo na videu. Její režie se ujal sám Forman.

Do Dobře placené procházky vplouváme na vlnách státotvorných záběrů: Hradčany, Vltava, kamenná zvířena na fasádě Národního divadla. A pak už se díváme na záznam hry. Jestli divadelní režie nápaditě oživuje pozadí scény, režie filmová je navýsost tradiční. Chybí tu jízdy, průlety a vůbec jakýkoli pohyb. Obrazové kompozice pak jen zřídka nabízejí jiný pohled, než jaký se nabízí divákovi divadelnímu. Natož aby se Forman odvážil dění na jevišti nějak nověji/jinak interpretovat. Ale to zřejmě nebyl cíl, jinak by tu prostě nemohly vůbec být ty záběry do publika, kterými se Procházka blíží televiznímu přenosu a odkud na nás nadto mrkají náhodní diváci Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Jenže možná právě díky nekonfliktnímu provedení se může stát Dobře placená procházka vítanou alternativou pro všechny, kdo by do Národního nevážili cestu a výstřední zpracování by je odradilo též. Předpokládám, že takových je hodně.

Na festivalu v Karlových Varech Miloš Forman prohlásil, že původně chtěl Procházku udělat jako DVD, a tam také měla zůstat. Divák se prokliká k oblíbeným písním a připomene si momenty, které ho na divadelním představení bavily. Jako čistě filmové představení ale tenhle program obstojí s velkými problémy.

+ PlayAII.cz (Michal Frýdl)

Dobře placená procházka je záznamem obnoveného divadelního představení Semaforu původně z roku 1965. Z toho důvodu, že představení je samostatným artefaktem, je docela vhodné si na začátek říci něco o něm. Původní hra byla psaná autorskou dvojicí Jiří Suchý (text) - Jiří Šlitr (hudba).

Jen rok nato, v 1966, už dělá TV inscenaci Miloš Forman s Jánem Roháčem a v roce 2007 režíruje obnovenou divadelní premiéru v Národním divadle zase právě Miloš Forman spolu se synem Petrem. Veskrze se tahle „„komická jazzová opera“„ nedočkává žádné aktualizace, ale ani není věrným obrazem své původní verze. Bylo přidáno několik písní z další hry Semaforu Sekta, a protože se nedochovala instrumentace z roku 1965, musel ji skladatel a dirigent Marko Ivanovic znovu vytvořit.

Dobře placená procházka je vtipné, živé vystoupení a k filmu Forman dodal, že humor s časem neumírá. A právě vtip, nápaditost a nadčasovost kritiky drží ochrannou ruku nad všemi tanečními čísly a zpěvem, které by se dnes mohly třeba zdát staromilské. Vyprávění se točí kolem manželů Uliho a Vanilky na počátku rozvodu. Návštěvu svérázného Advokáta v bipolárním bytě páru ještě víc rozhodí Listonoš, který nese dopis od bohaté tetičky z Liverpoolu. Rozehrává se tak odvážný kolotoč intrik a posunování názorů podle toho, za kým zrovna balík peněz míří.

Odrazem filmové reportáže Miloše Formana je pak konkrétně několik významových vtípků se záběry do hlediště, jinak si hlavně všímá samotné scény. Navzdory faktu, že je Dobře placená procházka komediální kus a předpokládalo by se, že bude více kontaktní s publikem, je zároveň málo divadelním představením, což právě umožňuje soustředit se hlavně na jeviště.
Na divadelní záznamy, jak se u nás obvykle točí, se v Dobře placené procházce často mění záběry z celků na polocelky, i detaily, jinak kamera zůstává spíš statická, moc se nepřeostřuje. Zážitek z představení se neruší, což je samozřejmě jeden z nejdůležitějších požadavků.
Pestrost využitých filmových prostředků je u Formana určitě ovlivněna i tím, že samotné divadlo režíroval a má zkušenosti se starším záznamem téhož představení. Ve výsledku tedy divadelní představení ještě oživuje o filmové znaky, čímž se stává pro diváka bezesporu atraktivnější než pouhé a jinak časté dokumentování.

Kamera se soustředí jak na pohyb celého divadelního tělesa, tak gesta a vyjádření hlavních hereckých osobností. Herecké výkony naprosto odpovídají prknům, na kterých se hra odehrává. Má smysl poukázat na postavu Listonoše, kterého ztvárňuje stejně jako dříve Jiří Suchý a v jedné roli se objevuje i semaforská legenda Jitka Molavcová.

Dalším protagonistou, na kterého se záběry stáčí, je potom Orchestr Národního divadla pod vedením Libora Peška. Hudba je samozřejmě po hereckém projevu druhou nejzásadnější složkou Dobře placené procházky.

Film byl původně zamýšlený pouze pro DVD, ale po zpracování bylo rozhodnuto o jeho nasazení do kinodistribuce. Forman se tak letos do kin pouští s dost rizikovým projektem divadelního záznamu, což není filmová forma, kterou by člověk dnes v programu běžně hledal. Na druhou stranu se tu spojuje věhlasná hra Semaforu s Národním divadlem a jménem Forman, což samo o sobě předpokládá jistou úroveň.

Dobře placená procházka je jednoznačně zábavným filmem. Nedá se samozřejmě nabízet někomu, kdo nemá rád divadlo nebo Suchého humor. Pokud se tímhle nediskvalifikujete, asi hned tak nenajdete kvalitněji zpracovaný divadelní záznam, který navíc slibuje herecký i hudební nadstandard.

+ Britské listy (Jan Čulík)

Fiasko Formanovy Dobře placené procházky
Jedním z významnějších bodů letošního karlovarského filmového festivalu měla být premiéra Formanova záznamu divadelní inscenace muzikálu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze šedesátých let Dobře placená procházka. Měl jsem ohledně inzerovaného díla ještě před jeho zhlédnutím pochybnosti, které se bohužel splnily. Je to možná naprosto brutální říct to tak naplno, ale mám pocit, že slavní spisovatelé a režiséři, kteří si udělali jméno vynikajícími výpověďmi o světě a o životě v rozkvětu svých kariér, by měli mít soudnost a odmlčet se, jakmile dosáhnou pokročilejšího věku, určitě tak sedmdesátky. Pokračujícím dílem ve starším věku se totiž spíš jen ztrapní. Platí to jak o Vojtěchu Jasném, Josefu Škvoreckém, tak o Milanu Kunderovi, a dnes se potvrdilo, že to platí i o Miloši Formanovi.

Potíž totiž je, že k stáru člověk zřejmě ztrácí schopnost vnímat, co se kolem něj děje. Stává se obětí stereotypního vidění světa, které si utvořil v minulosti, a už není schopen analyzovat realitu a uvědomit si, že svět se mezitím změnil.

Rozhodnutí natočit filmovou verzi divadelního představení Dobře placené procházky bylo zřejmě určitým pokusem vytvoří spojnici mezi „slavnou“„ kulturou šedesátých let a aktuálností dneška. Bohužel to nefunguje. Je s podivem, že Formanovi na tento projekt vůbec dali peníze. Kdo by si to býval předem pořádně rozmyslel, věděl by, že projekt nemůže vyjít.
Rozhodne-li se někdo natočit filmovou verzi divadelní hry staré téměř padesát let, mělo by nové dílo mít snad nějaký význam pro současnost kromě pietní nostalgie. Pokud někdo převádí divadelní formu ve formu filmovou, snad by na to měl nějak reagovat v nové struktuře. Nic z toho se nestalo.

Na tiskové konferenci v Karlových Varech v sobotu odpoledne uvedl Miloš Forman, že podle něho má Dobře placené procházka v současnosti nově aktuální význam, totiž že varuje, že „ „peníze kazí člověka“„, což v šedesátých letech aktuální nebylo, protože „„peníze tehdy neměly význam““. To je ale dost málo, ne?

Dobře placenou procházku jsem v šedesátých letech nikdy neviděl. Z Formanova záznamu inscenace, kterou jsem zhlédl v sobotu v Karlových Varech, vyplývá, že je to bohužel nepříliš dobře napsaná hra. Suchý a Šlitr byli vynikající básníci a hudebníci. Z jejich díla dodnes přežívají jejich dokonalé, sebeironické písně, zejména v důsledku téměř geniálních, energických, skoro surrealistických Suchého lyrických textů, dokonale si hrajících s českým jazykem. Ty písně jsou vrcholem i Formanovy verze Dobře placené procházky.

Zpočátku na mě film dělal docela dobrý dojem, zejména při úvodní písni učitele latiny, která je variací na Ovidia, a pak při pozoruhodně energické, absurdně ironické sekvenci z písní, vychvalující, jak dobré je se rozvádět. Pak ale film a inscenace ztratily páru a až na několik málo epizod, kdy písně a hudba fungovaly, už se to nerozjelo.

Ukazuje se, že rámec a struktura muzikálu jsou neuvěřitelně chabé. Prostě je to nepromyšlený chaos. Zápletka o tom, že se vyskytne jakási bohatá teta z anglického Liverpoolu, která nabízí své příbuzné v Česku jménem Vanilka milion liber, a proto se o ni neupřímně ucházejí dva muži, obtloustlý rozvodový právník a odpuzující manžel, s nímž se během hry Vanilka vlastně rozvádí, je banální. (Čecha to samozřejmě nemusí zajímat, ale Liverpool je dělnické město, odkud by asi zrovna milionářka nepocházela, je to asi, jak kdyby milionářka přijela z Mostu nebo z Kladna.) Zápletka by mohla fungovat, kdyby byla dostatečně dadaisticky, provokativně a ironicky šílená; bohužel v důsledku banality nezaujme - dadaismus se sice projevuje v písních, ale v celkové inscenaci zůstává na půl cesty.

Formanův film působí jako poněkud zoufalé úsilí nostalgicky evokovat „vynikající uměleckou atmosféru“„ šedesátých let, a nepřímo je zřejmě svědectvím nynější strašlivé prázdnoty na české kulturní scéně. Když Formana nenapadne natočit nic jiného než zrovna tohle, je to pro slavného režiséra opravdu trapas. Někteří novináři z představení pro žurnalisty odcházeli, mám pocit, že spíš zahraniční.

Atmosféru turistické povrchnosti navozuje už úvodní sekvence Formanovy filmové verze tohoto představení, kdy jsou divákovi servírovány povrchní sentimentalizované záběry turistické Prahy kolem Národního divadla (romantický pohled na Hradčany, tramvaj přejíždějící kolem Národního divadla, sochy atd. atd.). Vytváří to dojem, že Forman je holt v současné České republice turista a o dnešním Česku nedokáže vypovědět nic. Bohužel se zdá, že už neumí vypovědět nic ani o zlatých šedesátých letech. Podobně jako se Vojtěchu Jasnému pokračováním z devadesátých let skoro podařilo zničit jeho klasický film z r. 1968 Všichni dobří rodáci, z této inscenace mám dojem, že se Formanovi úspěšně podaří zlikvidovat mytologii o vynikající kultuře šedesátých let.

Forman ovšem v sobotu odpoledne na tiskové konferenci přiznal, že „„toto není film“„ a na neinformovaný dotaz očekávající, že se jeho záznamu muzikálu ze Semaforu nyní dostane „„světové slávy“„ a bude se hrát všude, vysvětlil, že tomu tak nebude, protože dílo je zcela závislé na „poetice Jiřího Suchého“, a ta je mimo český jazyk „nepřenosná“. V tom mé Forman pravdu, jenže vynikající, básnická poetika Jiřího Suchého je v písních, nikoliv, jak už jsem se zmínil, ve struktuře příběhu či hlavní myšlenky tohoto „muzikálu“, které jsou opravdu slabé. A tvůrci k pietní inscenaci nepřidali opravdu nic. 

Zhlédli jsme v sobotu ráno předpremiérové představení pro novináře. Opravdu nestálo za to vstát na promítání od půl deváté. Premiéra „pro lidi“ se bude konat dnes v sedmnáct hodin. Je vyprodána. Obávám se však, že lidé budou zklamáni. Toto je slabé dílo.
Nevěříte? Srovnejte si film Kdyby tisíc klarinetů, jeho energii a jeho hru metaforických významů, s touto plytkou inscenací. Obojí je zfilmované divadlo Semafor - rozdíl je však - nebe a dudy.

P.S. Potkal jsem v Karlových Varech jednu filmovou kritičku, která s výše uvedeným zcela souhlasí. Sama zavedla řeč na to, jak byla šokována plytkostí Formanova projektu. Zmiňuji se o tom proto, protože Dobře placenou procházku viděla v šedesátých letech na divadle, přímo v Semaforu. Ta inscenace prý tehdy fungovala proto, že byla založená na improvizaci a na interakci s publikem v malém divadle. To všechno se ve Formanově inscenaci ztratilo. Ano, a dodala: představa ve Formanově verzi hry, že starý Jiří Suchý v roli listonoše může být uvěřitelným sexuálním partnerem mladých dívek, je absurdní. Mužská ješitnost starců?

+ Týden (Pavel Mandys)

Zklamání. Formanův film je jen náhražka opery
Jednou z ohlašovaných událostí prvních dní karlovarského festivalu měla být světová premiéra dokumentu Dobře placená procházka, který zaznamenává stejnojmenné operní představení v Národním divadle.

Možná i proto někteří diváci mohou očekávat cosi více než pouhý záznam - a v takovém případě budou zklamáni. Forman očividně neměl větší ambice, než co nejpřesněji (a pokud možno vizuálně atraktivně) zachytit divadelní provedení svého a Suchého „kusu“.
Záznam je to špičkový, podpořený efektní kamerou Jana Malíře, která zpočátku pastelovými barvami sugeruje česká šedesátá léta, aby s příjezdem „tetičky z Liverpoolu“ zahýřila barvami a precizním střihem patrně naší nejlepší střihačky dokumentů Toničky Jankové. Jako dokument ovšem Dobře placená procházka příliš neobstojí, na to je příliš konvenční, podřízená divadlu.

Přitom zároveň mnohé scénické vtipy a nápady filmová verze otupuje. Všelijaké pyrotechnické efekty, zadní projekci a hlavně překvapivý příchod ženského sboru přímo z hlediště, kde jsou zpěvačky rozesety mezi diváky, nic z toho Forman jako dokumentarista nebyl schopen dostatečně „prodat“.

Šlo-li to vůbec  - koneckonců jsou to triky, které ohromí právě jen při osobní přítomnosti v divadle. Navíc oproti divadelnímu zážitku je toho ve snímku málo navíc: poťouchlé prostřižení na Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera, když jedna z postav zpívá o tom, že by potřebovala najít nějakého ňoumu, zrychlení tempa střihem a jedna zhruba třívteřinová animace.

Forman sám již předem v rozhovorech upozorňoval, že filmová Dobře placená procházka není ničím převratným, že jejím prostřednictvím chtěl půlstoletí staré semaforské jazzové opeře vrátit její komorní ráz: „Aby bylo hercům vidět do obličeje.“ To se daří nejlépe v Uliho opilecké scéně, kde nejspíše zapomeneme, že sledujeme divadlo. Jinak není k návratu ke komornímu pojetí žádný zvláštní důvod, protože herci stejně hrají více pro velké auditorium než pro kamery.

 S Dobře placenou procházkou je to stejné jako s většinou jiných záznamů divadelních představení. Jejich výhoda tkví v tom, že si je můžeme pustit kdykoliv a obdivovat se skvělým výkonům herců i orchestru. Ale oproti přímému zážitku je to jen náhražka.