Oficiální web Miloše Formana

Tento filmový diptych spojuje dva středometrážní snímky. První snímek, Kdyby ty muziky nebyly, vypráví anekdotickou zápletku o dvou mladých hudebnících ze dvou dechovkových orchestrů. Oba mladíci se nezávisle na sobě chtějí zúčastnit závodu motorek a nakonec se rozhodnou ulít se z festivalu dechové hudby Kmochův Kolín, který je pro jejich orchestry vyvrcholením sezony, a místo toho vyrazí na závody.

Trumpetista Blumentál i pozounista Vláďa dostanou za „zradu“ svých orchestrů vyhazov. Chytře se však přihlásí do konkurenčních kapel, které za vyhozené muzikanty shánějí náhradu, a místa si tak prohodí.

Druhý film s názvem Konkurs je záznamem fiktivního castingu na zpěvačku do  divadla Semafor, které bylo v 60. letech v Československu na vrcholu popularity. Jednoduchý příběh se točí kolem mladé pedikérky, která žádá šéfa, aby ji pustil z práce, údajně k soudu. Ve skutečnosti však spěchá na konkurz do divadla Semafor.

Tam míří i poloprofesionální zpěvačka Věra, která však před mikrofonem propadne panice a nevydá ze sebe ani hlásku. Mladá pedikérka sice nakonec zazpívá, ale místo zpěvačky stejně nezíská a ještě na ni v práci praskne, že lhala.

Materiál natočený na konkurzu do divadla Semafor tvůrci prezentovali producentům Barrandovského filmového studia (tvůrčí skupina Šebor-Bor), kterým se zdál natolik zajímavý, že se rozhodli Formanovi poskytnout možnost k dotočení druhého středometrážního filmu, aby výsledek mohl být uváděn v normální kinodistribuci jako celovečerní filmový program.

Oba snímky působí autenticky jako čistý dokument, ačkoli jsou částečně hrané. Zobrazují skutečné, zcela průměrné lidi, kteří neučesaně mluví, tváří se přirozeně, jsou dojemní, ale i směšní. Rámcový příběh obou snímků zrcadlí bezvýchodný pocit tehdejší mládeže uvězněné uvnitř autoritativní společnosti svých rodičů.

• „Pustili jsme se do jakéhosi němého dokumentu o divadle Semafor, které právě začínalo být v Praze šlágrem. Chodili jsme tehdy po budově a zaznamenávali její život. V té době se v Semaforu zrovna pořádal konkurz na zpěvačku. Bylo až neuvěřitelné, jakou moc má mikrofon. Ty dívky k němu přistupovaly, jako by to byla kouzelná hůlka, která je obdaří skvělým hlasem a krásou. Tuctové nanynky se nakrucovaly a diblíkovaly, hudebně hluché holky do něho z plna hrdla vyly a upejpavé trémistky se před ním nechaly natahovat na skřipec veřejné kritiky. Během konkurzu nastaly chvíle, kdy se člověk cítil vyloženě nepříjemně. Mladé ženy se odhalovaly až na samu dřeň svého ctižádostivého já a jejich sebeláska byla často tak nestoudná, až se člověk styděl na to koukat. Rozhodl jsem se, že udělám o konkurzu film, na který se nebudu stydět koukat, a že donutím diváky, aby se na ten krutý tyjátr koukali se mnou.“
• O obsazení Věry Křesadlové (budoucí druhá manželka Miloše Formana): „Na scénu nastoupilo dívčí trio a vybalilo chytlavou verzi Locomotion. Nemohl jsem spustit oči z jedné z nich, vysoké nádherné holky s našpulenými rty a černými vlasy. Zjistil jsem si její telefonní číslo a zavolal jí, jestli by nechtěla hrát v mém filmu. Řekla, že si o tom musíme nejdřív promluvit. Sešli jsme se v kavárně. Vypadala senzačně, jenže, i když jí bylo teprve osmnáct, dávala najevo, že se nedá jen tak opít rohlíkem. Můj návrh přijala chladně a bylo jasné, že se přišla nechat přemlouvat. Hučel jsem do ní, až konečně přikývla, ovšem za podmínky, že přibereme celou kapelu. Věra v tom filmu opravdu hrála, a přestože byl ten konkurz falešný, místo v Semaforu stejně dostala a dlouhá léta tam hrála a zpívala. Postupně přestala odolávat i mým milostným návrhům, začali jsme spolu chodit a po čase se nastěhovala ke mně.“