Oficiální web Miloše Formana

Goyovy přízraky daly Formanovi příležitost chopit se – po W. A. Mozartovi, Andym Kaufmanovi či Larrym Flyntovi – ještě jednou dramatizace životopisu skutečné historické osobnosti. Děj začíná ve Španělsku, které se zmítá v bouřích inspirovaných sousední francouzskou revolucí. Církev se snaží upevnit svou moc intenzivním stíháním volnomyšlenkářů a kacířů a na návrh snaživého bratra Lorenza také znovuzavedením tzv. práva útrpného, tedy mučení podezřelých.

Goya je vyhledávaným umělcem, který portrétuje královnu i samotného inkvizitora bratra Lorenza. Když je Inés zajata inkvizicí a navzdory své nevině na mučidlech doznává vinu, žádá její otec vlivného Goyu o pomoc.

Goya se tak stává prostředníkem a svědkem marného boje Inésina otce s inkviziční mašinérií. Inésin otec lstí a mučením přinutí Lorenza, aby se doznal ke kacířství, čímž církvi dokáže nesmyslnost praktikování útrpného práva a bezcennost přiznání své dcery. Dívka však přesto zůstává v žaláři.

O patnáct let později vtrhnou do země napoleonská vojska, ruší inkvizici a propouštějí vězně, včetně Inés, jejíž rodina byla mezitím vyvražděna revolučními gardami. Zoufalá žena žádá v té době již ohluchlého Goyu o pomoc při hledání dcerky, kterou porodila v žaláři.

Goya se při pátrání setkává s prokurátorem, kterého dosadili Francouzi, a poznává v něm Lorenza. Záhy zjišťuje, že Lorenzo je otcem hledaného dítěte. Lorenzo se snaží svědky své minulosti, tedy Inés a později i svou dceru Alicii, odstranit z cesty, ale boží mlýny ztělesněné britskými vojsky tentokrát melou rychleji.

Výpravné podobenství vypráví o mocenské zvůli a slepém fanatismu, který požírá nejen oběti, ale i vlastní katy, a odráží režisérovu životně důležitou osobní zkušenost s nacistickou a komunistickou diktaturou. Zároveň lze film vnímat i jako dobově aktuální komentář k tehdy propukající válce v Iráku, kdy americkou veřejnou sféru zachvacoval znovu politický fanatismus.

Příběh nastiňuje absurdní mechanismus historických procesů, které spouští náboženský inkvizitor. Ve jménu boží čistoty a mravnosti rozpoutá krveprolití, v jehož důsledcích se dopouští sám těch nejhorších zločinů od smilství, vraždy až po zapření své víry. Zlo se snadno vrací, pokaždé jinak převlečené, ačkoliv mluví stále stejným jazykem.

Nuceným svědkem jeho řádění zůstává umělec, který v nemožné situaci nesvede nic jiného než malovat hrůzy, které vidí kolem sebe. Za malířovými smyslnými scenériemi či expresivními válečnými výjevy vidíme dilema tvůrce, který tvořil ve dvou odlišných terorech. Přežil jak represivní vlády španělské inkvizice, tak i řeže napoleonských válek. Paradox jeho života spočívá v tom, že byl pozorovatelem krásy, ačkoliv se proslavil zachycením hrůz své doby.

• „První, co mě napadlo, nebyl přímo Goya. První byla kniha o španělské inkvizici a o případu, kdy byl kdosi falešně obviněn ze zločinu, kterou jsem četl na škole.“
• „Scénář byl dokončen několik měsíců před začátkem války v Iráku. Je v něm scéna, kdy Napoleonův generál říká svým vojákům, že je budou ve Španělsku vítat s květinami jako osvoboditele. Těžko uvěřit, že ta věta byla ve scénáři dříve, než ji náš viceprezident (Dick Cheney, pozn. red.) řekl. Ale to, že se historie opakuje, tak překvapivé není. Po každém fiasku, každé válce, křičíme: Dostali jsme lekci. Už nikdy víc. A pak se to stane znovu a zase křičíme. A pak se to zase stane znovu.“
• „Nechtěl jsem pro roli Goyi nikoho známého,“ říká režisér. „V případě smyšlených postav, jako jsou Lorenzo a Inés, mi bylo jedno, zda v nich budou známé tváře, ale Goya se vynořil odnikud. Neočekávaně. Neměl by nám být odnikud povědomý.“