Oficiální web Miloše Formana

Od spontánního výrazu Černého Petra směřoval Miloš Forman v tomto filmu ke zvláštně rozpolcenému příběhu, který se odehrává na maloměstě i v Praze. Je hořký i sladký, sžíravě tragický i dojemný. Chce se nám u něj smát i brečet, neboť se v něm mluví nejen o milostném zklamání jedné důvěřivé dívky, ale ve druhém plánu autoři nabízejí také velmi nevybíravý portrét celé společnosti.

Snímek si utahuje ze sociálního inženýrství socialistického režimu, který se snaží řešit nedostatek svobodných mužů v malém českém středisku obuvnického průmyslu Zruč nad Sázavou tím, že do něj vyšle pluk rekrutů na vojenské cvičení. Následkem administrativní chyby však do Zruče přijíždějí ženatí záložáci ve středním věku. Na taneční zábavě uspořádané za účelem seznamování vojáků a učnic se záložáci neobratně dvoří mladým dívkám ve víře, že se jim podaří zahnout svým manželkám. Scéna tancovačky s lidovými šlágry přináší jeden z nejlepších příkladů poetiky trapnosti 60. let. Důvěřivá Andula jejich milostným návrhům odolá a nakonec stráví noc s mladým pianistou pražského orchestru Mildou. Dalším z tragikomických vrcholů filmu je jejich milostná scéna, při níž se Mildovi opakovaně nedaří stáhnout roletu v okně.

Naivní dívka posléze s vidinou velké lásky přijíždí do Prahy, kam ji Milda „aby se neřeklo“ pozval. Příběh vrcholí absurdní ložnicovou scénou u v bytě Mildových rodičů. Otec, matka a syn ležící v jedné manželské posteli se dohadují, co mají udělat s nešťastnou holkou, kterou zatím uložili na pohovku v kuchyni. „Sotva se tam vejdou. Táta chce spát, syn by byl nejradši, kdyby ho vyhodili a on si mohl jít lehnout na svůj gauč do kuchyně k té dívce, ale celé to diriguje matka, která by žádnou takovou sprosťárnu doma nestrpěla,“ říká sám Forman. Tato scéna je jedním z nejcitlivějších a zároveň nejsžíravějších portrétů českého měšťáctví vůbec.

Forman klade stejně jako ve svých předchozích filmech velký důraz na davové scény, kde staví kameru do pozice náhodného pozorovatele a dokumentárně zachycuje spíše panující atmosféru, než příběh samotný. V Československu vidělo nejnavštěvovanější Formanův film přes dva a půl milionu diváků. Lásky jedné plavovlásky získaly ale poměrně velkou diváckou rezonanci také mezi zahraničními intelektuály. V roce 2010 se umístil na 89. místě v žebříčku „100 nejlepších filmů světové kinematografie“ časopisu Empire.

• „Nebyl jsem tehdy ještě podruhé ženatý a dost často jsem bezhlavě a bez cíle bloudil od kamaráda ke kamarádovi, od lokálu k lokálu. Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů do Všehrdovy ulice a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem. Zastavil jsem a nabídl dívce pomoc, přitom jsem se dozvěděl, že přijela za klukem, s nímž se sblížila před pár dny u nich ve Varnsdorfu. Jak však zjistila, adresa, kterou jí dal, je falešná. Od ní jsem se také dozvěděl o situaci ve Varnsdorfu, jež se pak objevila ve filmu. Velké textilní fabriky, oblast vylidněná po odsunu Němců, daleko víc děvčat než chlapců. Ve Zruči to bylo totéž, jen fabrika byla nová, v českém kraji.“
• „Obsadil jsem Janinu sestru, vůbec ne proto, abych se mstil své první ženě (hvězda českého filmu 60. let Jana Brejchová, pozn.  ed.), jak tvrdili zlí jazykové, ale především proto, že jsem ji strašně dobře a dlouho znal, a věděl jsem, že je nadaná. Jana se vždycky blížila víc k intelektuální sféře, Hana je prostší a jednodušší, snad i proto, že není tak výrazně hezká. Má úžasnou schopnost volného projevu – i s tím nebezpečím, že nepozná míru. Ale Vláďa Pucholt ji pevně držel v rytmu scény, v profesionální poloze."
• Od samého začátku mi bylo jasné, že tím pianistou bude Vladimír Pucholt. To byl herec s obrovskou intuicí, který nevěřil svému daru. Možná že mu jeho vrozená racionálnost zabraňovala vidět a tím méně posuzovat, jaký výkon podává.

  ‚Šlo to, pane režisér?‘ ptal se mě po každém dokonalém záběru.
  ‚Bylo to skvělý!‘
  ‚Fakt?‘
  ‚Fakt.‘
  ‚Nikdy mi to úplně nevěřil, a my jsme ho všichni milovali.‘

• „Při natáčení Lásek jsem si vyzkoušel, že mísení profesionálních herců s neherci může oběma skupinám prospět, ale jsou k tomu zapotřebí silné herecké osobnosti, které se nezaleknou syrového a přirozeného chování neherců. Splynout s lidmi, kteří prostě jen hrají sami sebe, vyžaduje herce opravdu velkého kalibru, a takový byl Vladimír Menšík.“
• Na těch pár měsíců ve Zruči nad Sázavou vzpomínám jako na jedny z mých nejšťastnějších dnů u filmu. Měli jsme času, kolik jsme potřebovali. Hráli jsme kulečník. Váleli jsme se smíchy, když se Pucholt rafal s rodiči na jejich úzké manželské posteli.“
• „Lásky jedné plavovlásky se promítaly po celém Československu a získaly mi Státní cenu Klementa Gottwalda. Cena tohoto prvního dělnického prezidenta a vyhlášeného opilce byla pro mě spíš trapná, ovšem jednu výhodu měla. K pentli patřila i tlustá obálka, ve které bylo 20 000 Kč (800 Euro), což byl tehdy skoro roční příjem, a to mi osladilo i nemilosrdný posměch, kterým Ivan (blízký spolupracovník Miloše Formana, scénárista a filmový režisér Ivan Passer, pozn. red.) všechny laureáty této ceny častoval.“