Oficiální web Miloše Formana

U příležitosti olympijských her v Mnichově bylo v roce 1972 osloveno osm předních režisérů své doby (Miloš Forman, Kon Ichikawa, Claude Lelouch, Jurij Ozerov, Arthur Penn, John Schlesinger, Mai Zetterling, Michael Pfleghar, Jim Clark), aby s kamerou v ruce zobrazili některou disciplínu, oblíbený sport či svůj osobní pohled na toto sportovní klání.

Epizoda Miloše Formana je šestá v pořadí, je nejdelší a vzhledem ke svému umístění a pojetí i jedna z nejvýraznějších částí filmu. Zachycuje drama desetiboje, který je vrcholovou olympijskou disciplínou. Formanovi hrdinové jsou závod od závodu stále vyčerpanější, při svých výkonech viditelně trpí, pronásledují je nečekané karamboly a závodníci končí na pokraji fyzického kolapsu.

To vše za zvuků bujaré dechovky, kravských zvonců, jódlování i vážné hudby, vrcholící ve finále ironicky působící Beethovenovou Ódou na radost. Pořadatel spící nudou na tribuně, stejně jako groteskně zpomalené i zrychlené nástupy jeho kolegů, paralelní prostřihy do bavorských zábavních podniků či koncertní síně, to vše zasazuje tuto sportovní událost do širšího sociálního kontextu.

• „Odmala jsem toužil po tom uvidět jednou olympiádu na vlastní oči. Snad proto jsem se pustil do tohoto projektu, abych dostal to nejlepší místo na stadionu a mohl se dívat.“
• „Před olympiádou se v Mnichově pořádalo atletické mistrovství NSR a já se na něj v rámci přípravy jel podívat. Tam jsem zjistil, že největší vypětí, námahu a drama prožívají desetibojaři, a proto jsem si desetiboj vybral jako své téma. Každá disciplína má svůj zvláštní rytmus, který jsem se rozhodl zdůraznit odpovídající muzikou. Taky jsem chtěl ukázat vše, co tuhle velkou událost provází: organizátory, diváky, nudu, okamžiky nehybnosti i výbuchy nadšení.“
• „České úřady nepovolily Mirku Ondříčkovi točit s emigrantem, a tak jsem si jako své oko vybral švédského kameramana Jorgena Perssona, který dělal kameru pro Elvíru Madiganovou Bo Widerbergra. Chtěl jsem, aby se film co nejvíce lišil od televizních přenosů, a Persson měl očividně smysl spíš pro dekadentní krásu než pro suchou reportáž.
• Hry byly ještě pořád v běhu, když mě jednou v sedm ráno probudil telefon. Volala sekretářka našeho producenta.

  ‚Už to víte?‘
  ‚Co?‘
  ‚Nevíte?‘
  ‚Co nevím?‘
  ‚Koukněte se z okna.‘

  Bydlel jsem v nejvyšším patře nejvyšší budovy celé vesničky, takže jsem měl báječný rozhled po celém objektu. Všude se to hemžilo policejními auty, sanitkami, náklaďáky, policisty a vojáky. Palestinští teroristi napadli ubytovnu izraelské výpravy. Chladnokrevně zabili dva sportovce, další drželi jako rukojmí a zrovna vyjednávali o bezpečném odchodu z Německa. Ten jim byl částečně skutečně umožněn, ovšem až poté, co zabili dalších devět členů izraelské výpravy.

  Stál jsem tehdy u okna a sledoval průběh celé té strašné události. Kousek od místa, kde ještě tekla krev, už začali lidi zase hrát minigolf, ping-pong, šachy. Rozcvičovali se, pobíhali, četli si knížky, hádali se s trenéry, opalovali se, pili limonádu a koukali po holkách. Viděli, slyšeli i cítili následky té krvavé lázně, ale dokud olympijské hry pokračovaly, atleti nedovolili, aby je cokoliv vyrušilo ze soustředění. Vždyť se na tento okamžik připravovali celý život.“