Oficiální web Miloše Formana

Markýza de Merteuil požádá svého bývalého milence vikomta de Valmont, aby svedl její patnáctiletou sestřenici Cecílii. Valmont zprvu odmítá, protože je váben krásou vdané a bohabojné paní de Tourvel, která toho času pobývá u jeho stařičké tety na venkově. Dotčená markýza s vikomtem uzavírá sázku. Pokud se mu podaří cudnou ženušku postaršího soudce svést, získá opět přístup do markýziny ložnice, v opačném případě však vikomt vstoupí do kláštera.

Mezitím markýza využívá důvěry naivní Cecílie a její dětské lásky k mladému učiteli hudby Dancenymu s tím, že mladým milencům dopomůže k jejímu naplnění. Spletitá hra intrik se nakonec obrací proti jejím strůjcům. Naivní Danceny nechce Cecílii za milenku, ale ve vší počestnosti za manželku, což markýzin plán zcela hatí. Valmont se do Madame de Tourvel skutečně zamiluje. Poté, kdy ji dobude, nedokáže však její lásku přijmout a opouští ji.

Vrací se proto k markýze, po které požaduje odměnu za vyhranou sázku a nabízí jí manželství. Hrdá a svobodomyslná markýza však jeho návrh odmítá. Rozpoutá tak další kolo vzájemné pomsty, která nemá vítěze, jen poražené.

Forman oba hlavní aktéry nelíčí jako bezcitné manipulátory, ale jako zranitelné bytosti, pro jejichž emoce a tragikomické rozpory má hluboké pochopení. Jeho markýza de Merteuil je prototypem rafinované emancipované ženy odmítající žít v područí muže a Valmont věčným chlapcem, který se děsí závazků natolik, že svobodě obětuje i svou jedinou lásku. Vrcholem snímku jsou pak perlivé rozhovory obou spiklenců plné zrádného ostrovtipu, jemného sarkasmu a lidské ješitnosti.

Navzdory tomu, že Forman tento starý příběh dvorských mravů mistrně aktualizoval, snímek bohužel doplatil na své uvedení do kin nedlouho po premiéře jiné, divácky úspěšné adaptace téhož románu pod názvem Nebezpečné známosti, kterou natočil britský režisér Stephen Frears podle známé divadelní dramatizace Christophera Hamptona.

S odstupem let Formanův snímek nachází pochopení jak u diváků, tak i u recenzentů, kteří oceňují Formanovu autorskou formu spočívající mimo jiné v typickém formanovském akcentu na zdánlivě nezaujaté, bytostně filmové pozorování reality i na psychologickou drobnokresbu postav, která úspěšnější verzi schází.

• „Spoustu času jsem strávil v honbě za tím nádherným poblouzněním, kdy neexistuje nic jiného, než my dva, a na ničem dalším nezáleží. Život tomu chce, že takový stav netrvá věčně, ale když přijde, není nad něj. V mé verzi příběhu Valmont právě po takovém stavu touží. Je to holkař, svůdce s velkými milostnými úspěchy, ale všechno to dělá jen proto, že hledá velký a hluboký cit. Je ironií osudu, že ho najde až u prudérní ženy soudce, madame de Tourvel, a ten cit Valmonta tak zastraší, že tu ženu raději odmrští a sám se vrhá do sebevražedného souboje.“
• „Vztah mezi Valmontem a madame de Merteuil je jako ten podivný flirt, který se často vyvine mezi filmovým režisérem a první dámou v jeho filmu. Cítím vždy ke své herečce opravdový cit a něhu a pobízím ji, aby i ona přede mnou odkryla svoje srdce, své já, své nejtajnější myšlenky. A tak se stane, že se do ní v průběhu natáčení zamiluji jakousi podivnou láskou, o které oba víme, že je zároveň citovou transakcí, která má pomoci filmu. Držím se ale zpátky a provokuju ji, aby mě dráždila, sváděla a okouzlovala ještě víc, snažím se dokonale si ji omotat kolem prstu, ale zároveň se hlídám, abych našemu citu nepropadl. Bojím se před ní ukázat nahý a zranitelný. Náš profesionální vztah vyžaduje totiž určitou autoritu a záhadnost, ale těším se, že po  natáčení budu konečně moci své touhy naplnit. Jenomže jakmile film skončí, zjistím, že herečka už o mě nemá zájem. Založil jsem své pojetí záhadného vztahu mezi Valmontem a madame de Merteuil právě na této podivné hře svádění a odmítání, na tomto nenaplnitelném uchvácení, které jsem zažíval takřka při všech svých filmech.“
• „Valmont byl propadák, což by mě za normálních okolností uvrhlo na dlouhé měsíce do postele. Jenže právě v den jeho premiéry propukla v Československu ,sametová revoluce‘ a vedl ji můj starý spolužák z Poděbrad (spisovatel a disident Václav Havel, pozn. red.)“