Oficiální web Miloše Formana

Rodina

Miloš Forman se narodil v roce 1932 ve středočeském městečku Čáslavi do učitelské rodiny jako nejmladší ze tří bratrů. V osmi letech přišel o otce, kterého coby člena odbojové organizace zatklo v době okupace českých zemí nacistickým Německem gestapo. Krátce na to byla zatčena i Milošova maminka. Udal ji místní hokynář Havránek, který byl zatčen gestapem.  Nenahlásil totiž německým úřadům, že mu kdosi strčil za roletu obchodu protiříšské letáky. U výslechu nakonec v souvislosti s tímto incidentem uvedl 12 jmen čáslavských žen, včetně paní Formanové, které byly následně zatčeny.

„Není jasné, co gestapáci panu Havránkovi udělali, než jim prozradil jména oněch dvanácti žen. Nikdy se z výslechů nevrátil. Nejspíš ho mučili. Nakonec se oběsil ve své kolínské cele,“ vypráví Forman. Gestapo pak nevyřešený případ uzavřelo a ženy propustilo. „Jediná, která se z vězení nevrátila, byla moje matka, přestože pan Havránek musel její jméno uvést omylem. Úmyslně jsme se totiž jeho obchodu vyhýbali,“ vzpomíná.

Skutečný důvod matčina věznění se Forman dozvěděl až po válce. Její propuštění tehdy zamítl jakýsi sudetský polír, který kdysi pro Formanovy pracoval při stavbě rodinného hotelu Ruth na Máchově jezeře a za války udělal kariéru u gestapa. Co ho k tomu vedlo, však není známo. Faktem zůstává, že paní Formanová zemřela 1. března 1943 v koncentračním táboře Osvětim. Tentýž úředník kolínského gestapa rovněž odeslal do koncentračního tábora Formanova otce, ačkoli byl pan Forman odsouzen pouze na dobu, kterou již strávil ve vazbě. Zemřel v květnu 1944 v koncentračním táboře Buchenwald.

„Mí rodiče byli vlastenci, a víceméně právě kvůli tomu zemřeli. Něco z toho kmenového pocitu prosáklo i do mě. Poznal jsem to, když jsem se později ocitl daleko od své země, od kultury a rodiny, když mě odřízli od krajiny mého dětství,“ říká Forman.

Až počátkem 60. let se Miloš dozvěděl, že jeho pravým otcem nebyl učitel Rudolf Forman, ale židovský architekt, s nímž se matka sblížila, když pracoval na jejich rodinném penzionu Ruth. Informaci mu sdělila matčina spoluvězeňkyně z koncentračního tábora, které se matka před smrtí svěřila a požádala ji, aby po válce Miloše vyhledala a sdělila mu pravdu.  „Myslím, že otec na to nikdy nepřišel. Pokud ano, nikdy mi to nedal najevo. Vždycky se ke mně choval, jako bych byl jeho krev, jeho syn. Rudolf Forman byl mým skutečným otcem.“

Přesto Forman svého údajného otce žijícího toho času v Jižní Americe oslovil dopisem. Starý pán ale neměl zájem se k historii vracet. Dnes je však Forman v kontaktu s jeho dětmi a před časem si prostřednictvím DNA testů ověřili, že dotyčný muž byl skutečně Milošovým otcem.

Válečná léta

Část války prožil osiřelý Miloš v Náchodě u tatínkových sourozenců – strýce Boleslava a tety Anny. Později se chlapce ujala čáslavská rodina ředitele místní plynárny Hluchého, která na tom byla finančně lépe a mohla si péči o sirotka dovolit.

„Jak jsem tak putoval s kufrem od rodiny k rodině všech těch, kteří mě přijali do svých domovů, brzy jsem si uvědomil, že v životě moc pomůže, když se člověk dokáže zalíbit a nedělá zbytečné potíže,“ vzpomíná Forman. Proto se snažil dobře prospívat ve škole a pomáhal v domácnosti i v obchodech svých dobrodinců. „Přišel jsem na to, že bouřit se a dělat kravál je obrovský existencionální luxus, a tak ze  mě vyrostl spíš diplomat než cokoli jiného,“ dodává. Možná právě toto putování s kufrem mu dalo první průpravu pro jeho budoucí profesi.

Poděbrady

Po válce Forman nastoupil do výběrové internátní školy pro válečné sirotky v Poděbradech. „Překvapilo mě, kolik žáků školy pro sirotky má tátu i mámu. Bylo tu sice pár mladíků, kteří za války ztratili rodiče jako já, ale spousta z nich měla za otce ministry, diplomaty, staropražskou smetánku, ale i vysoké komunistické funkcionáře,“ líčí režisér svá školní léta. Vysvětlení bylo prosté. Návrh na zřízení školy pro chlapce, které poznamenala válka, tehdy přivítaly všechny politické strany a předháněly se, kdo škole poskytne více příspěvků a dotací. Ředitel si tak mohl dovolit vybírat z vynikajících pedagogů. Vznikla tak nejlepší střední škola v zemi, kam se nová komunistická i stará kapitalistická elita ruku v ruce snažily protlačit mezi sirotky i své ratolesti. Mladému Formanovi se zde proto dostalo výborného vzdělání. A nejen to. Ve škole poznal i své celoživotní přátele - filmaře Ivana Passera a budoucího dramatika a prezidenta České republiky Václava Havla. Jeho spolužáky byli i bratři Mašínové – synové protinacistického odbojáře Josefa Mašína a později zakladatelé antikomunistické ozbrojené skupiny operující v letech 1951 až 1953 na území komunistického Československa.
Kvůli kázeňskému přestupku, kdy byl Forman po únorovém převratu jedním profesorem obviněn ze zesměšňování komunistické strany, však musel závěrečný rok střední školy absolvovat na gymnáziu v Praze.

Praha – 50. léta

Již jako chlapci Formanovi učarovalo divadlo, s nímž se poprvé setkal prostřednictvím svého bratra Pavla, který za války působil jako malíř v kočovné herecké společnosti Východočeská opereta. „Zákulisí operety vonělo tak báječnou směsicí pachů smyslné ženskosti a květin a laciných parfémů, fialek a upocených těl, tělky a růže, naškrobeného krajkoví syčícího pod rozpálenou žehličkou, kuliček proti molům, alkoholu a třešňové bublaniny, piškotů a propocených triček, sukýnek slabě zavánějících močí, že jsem se na fleku rozhodl, že patřím sem a ne jinam,“ popisuje své první setkání se světem šoubyznysu.

Jediné, co prý nevěděl, bylo, jakou práci by chtěl v divadle dělat. „Od začátku mi bylo jasné, že hercem být nechci. V zákulisí jsem si všiml, že na rozdíl od jeviště se tady s mužskými členy ansámblu zachází jako s úplnými onucemi. Pak ale do šatny vtrhl postarší chlápek. Tvářil se naštvaně, měl pomačkané sako, na hlavě pleš, a přesto všechny ty nádherné ženské na něm mohly oči nechat. Ten chlápek měl jasně už něco upito, a ony se na něj culily, laškovaly s ním, producírovaly se před ním, dělaly všechno, aby ho zaujaly a potěšily. To by se mi taky líbilo, pomyslel jsem si.
‚Kdo je to? ‘ zeptal jsem se bráchy.
‚Tohle? Ten to režíroval,‘ odpověděl mi Pavel.
‚A umí?‘
‚Jo, hlavně chlastat.‘
Můj bratr zjevně neměl o režisérovi nejlepší mínění, zato já objevil svůj životní vzor.“

Později v Poděbradech vystupoval mladý Forman v tamním ochotnickém Divadle Na kovárně a v 50. letech dokonce založil v Praze se spolužáky z gymnázia amatérský soubor, s nímž uvedl úspěšné nastudování Balady z Hadrů (1950). Nicméně na pražskou DAMU Formana nepřijali, prý proto, že u talentových zkoušek nezvládl zahrát  „boj za světový mír“.

Aby se vyhnul povinné vojenské službě, přihlásil se narychlo na pražskou FAMU a byl přijat na scenáristiku. „Zpětně si uvědomuji, že mi FAMU dala přesně to, co dávala mým učitelům – šanci přečkat za větrem stalinské běsnění 50. let, které jinak rozvracelo všechny a všechno. Navíc jsme měli báječné pedagogy, učili nás spisovatelé Milan Kundera a Miloš V. Kratochvíl.“

Tvůrčí začátky

Ve druhém ročníku FAMU se Forman přihlásil na konkurz do nedávno vzniklé Československé televize, která hledala moderátora pro pořad věnovaný filmu. „Napadlo mě, že by to mohl být slušný start pro práci sportovního reportéra, což mi připadalo jako vůbec nejlepší práce na světě, jelikož sportovní reportér chodil na fotbal a na hokej, dostával za to slušné peníze, a navíc mohl cestovat na Západ.“

Místo dostal, a tak pravidelně seznamoval tehdy jen hrstku československé populace, která vlastnila televizní přijímač, s filmovými novinkami jak socialistické, tak západní kinematografie. Nakonec dokonce dostal příležitost vyzkoušet si i vysněnou práci sportovního reportéra při hokejovém zápase na pražském stadionu Štvanice, kde natočil 5 minut zkušebního komentáře. „Dal jsem do toho všecko, ale ze sportovní redakce se mi nikdy nikdo neozval.“

Během studií si také zahrál menší role v několika českých filmecha podílel se na řadě scénářů.Režii si však vyzkoušel ažpři natáčení historického filmu Dědeček automobil (1956). Tehdy mu režisér snímku Alfréd Radok umožnil samostatně režírovat jednu davovou scénu. V následujícím roce se podílel jako autor námětu, spoluautor scénáře a pomocný režisér na smínku režiséra Ivo Nováka Štěnata (1957). Zde se seznámil se svou první ženou,  nejslavnější českou herečkou následující dekády, Janou Brejchovou. Po skončení natáčení se narychlo vzali tak trochu prý i proto, aby snáze sehnali podnájem.

Krátce poté režisér Radok oslovil Miloše Formana, aby se s ním jako scenárista podílel na multimediálním představení Laterna Magika (1958), které bylo připravováno pro světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu. Inscenace měla celosvětový ohlas a Forman byl po návratu do Prahy Radokem znovu požádán, aby se podílel i na přípravě nové inscenace nazvané Laterna Magika II.: Zájezdový program (1961). Během jeho přípravy vzalo za své Formanovo první manželství s herečkou Janou Brejchovou.

60. léta

Na začátku 60. let si Forman opatřil vlastní východoněmeckou kameru, s níž začali společně s Ivanem Passerem a kameramanem Miroslavem Ondříčkem natáčet dokument o tehdy velice populárním pražském divadle Semafor. Zde se také zrodil námět snímku Konkurs (1963). Forman společně s uměleckým vedením divadla Semafor – divadelníky Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem – zorganizovali fiktivní casting na zpěvačku, na který se přihrnuly davy dívek snící o pěvecké kariéře. Filmový štáb akci zaznamenal. Do role mladičké zpěvačky obsadil Forman svou budoucí druhou manželku Věru Křesadlovou, kterou poznal na  rock´n´rollovém koncertě v Praze, kde vystupovala se svou kapelou. V roce 1964 spolu uzavřeli manželství.

„Když jsme se brali, Věřino břicho už bylo opravdu pořádné a rostlo víc a víc. Doktor tvrdil, že Věra buďto porodí nějakou monstrozitu, nebo dvojčata. Rozhodnout mohl jen rentgen, protože tehdy ještě nebyly žádné ultrazvuky, ale to Věra odmítla,“ vzpomíná Forman. V Čechách bývalo zvykem, že má nastávající otec během porodu zapíjet dítě s kamarády a čekat na zprávu z porodnice. „Velká dáma českého divadla Stella Zázvorková uspořádala na mou počest večírek. Seděl jsem zrovna u stolu a zaléval dítě s kamarády, když přišla zpráva z porodnice. Věra porodila dvojčata, Petra a Matěje, a všichni jsou v pořádku,“ vypráví. „Jiný starý český zvyk vyžaduje, aby nový tatínek snědl talíř horké čočky, do které se hodí syrové vejce. Čočka symbolizuje peníze a tatínek musí talíř dočista vyjíst, aby v jeho rodině nebyla nikdy nouze. Stella přede mě postavila talíř a všichni na mě začali pokřikovat a vtipkovat. Stella vzala vajíčko a rozbila ho o okraj talíře. Celá místnost rázem ztichla – to vajíčko mělo dva žloutky.“

V témže roce Forman stačil natočit i svůj celovečerní hraný debut podle povídky Jaroslava Papouška Černý Petr (1963). Snímek vyhrál v soutěži Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu a zajistil režisérovi poprvé cestu do vysněné Ameriky. Pomyslné dveře do světa však Formanovi otevřel až jeho další snímek Lásky jedné plavovlásky (1965), který mu vynesl první nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film.

Díky nominaci na Oscara se stal známým evropským filmařem, kterého si všiml slavný italský producent Carlo Ponti. Ten pozval Formana s Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem do Itálie, aby pro něj napsali scénář ke komedii o lovu na posledního medvěda ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Slavný producent však měl o výsledku jinou představu než trio mladých tvůrců, a tak z projektu sešlo. Trojice se však nenechala neúspěchem odradit a začala po návratu do vlasti pracovat na dalších tématech. Ta však nakonec vytěsnil zážitek z plesu dobrovolných hasičů v krkonošském městečku Vrchlabí, ze kterého vzešla hořká komedie Hoří, má panenko (1967). Přes složité peripetie s uvedením do kin se snímek dočkal i  premiéry v USA a Formanovi vynesl další nominaci na Oscara.

New York

V roce 1967 dostal Forman povolení vycestovat do USA, kde měl u společnosti Paramount natočit svůj první americký film. Měl spoustu plánů, mezi nimiž byla i filmová adaptace románu Franze Kafky Amerika, na které začal společně s dramatikem Václavem Havlem pracovat ještě ve své vlasti. Tehdy ovšem námět komunistické instituce odmítly.

Během svého pobytu v New Yorku byl však okouzlen hnutím hippies. Po zhlédnutí předpremiéry muzikálu Hair se společně s kamarádem, francouzským scénáristou Jean-Claudem Carrièrem, rozhodli zpracovat jeho filmovou verzi. Nepodařilo se jim však získat autorská práva, a tak se pustili do psaní scénáře snímku Taking Off (1971).

Na jaře roku 1968 zmítaly New Yorkem a celou Amerikou rasové nepokoje a protesty proti válce ve Vietnamu. Oba filmaři vyrazili do Paříže s očekáváním, že tam najdou dost klidu na psaní. V Paříži však vypukly studentské nepokoje. Záhy se tedy přesunuli do Prahy, kde v té době vrcholilo politické uvolnění, tzv. Pražské jaro. Ve víru událostí ani tam nenapsali ani řádku. Počátkem srpna odjeli zpět do Paříže, kde je zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Formanovi francouzští přátelé ještě stačili autem přivézt jeho manželku Věru Křesadlovou i s dětmi do Paříže. Ta však dala po několika měsících strávených v městě nad Seinou přednost návratu do Prahy a  angažmá v divadle Semafor. Naopak český režisér se – se zatím ještě platným československým pasem a vízem – vydal dobýt Ameriku.

Greenwich Village

Společně s Ivanem Passerem, který se rovnou rozhodl emigrovat, si pronajali malý dům na Leroy Street v Greenwich Village v New Yorku. Na toto období Forman dodnes rád vzpomíná: „Nikdy jsme nikomu neodmítli vstup, takže naším domečkem proudily davy. Někteří přátelé zůstávali, jiní odcházeli a pár jich určitě jen na chvíli odběhlo a dodnes hledají cestu zpátky. Dramatik John Guare, autor Domu z modrého listí, tvrdil, že kdykoliv k nám přišel, měl pocit, že opustil Ameriku a vstoupil na půdu avantgardní Bohémie, kde hlavně záleží na tom, co člověk čte a pije.“

Forman zde za pomoci mladého amerického filmaře Johna Kleina dokončil scénář k filmu Taking Off (1971). Při jeho natáčení se také poprvé setkal s Michaelem Hausmanem, producentem většiny svých budoucích filmů.  „Bylo hned vidět, že je to úžasný člověk. Do práce jezdil na motorce. Dělal undergroundové filmy a uměl se vejít do jakéhokoliv rozpočtu. Šel by dělat kapsáře, kdyby šlo o financování snímku. Přitom pocházel z jedné z nejbohatších rodin v New Yorku," vzpomíná. Snímek Taking Off však u diváků příliš nezabodoval. „Moje filmařské instinkty byly příliš české a s americkým filmem jsem neměl žádné zkušenosti. Nemělo cenu dělat filmy o pravdě života kolem sebe, který jsem tak dobře neznal a jenž nebyl můj. Ale stalo se a poslední český film jsem natočil v New Yorku. Od té doby jsem už dělal filmy americké.“

Hotel Chelsea

Po komerčním neúspěchu Taking Off začínal Forman znovu od nuly. Přestěhoval se do  Hotelu Chelsea a někdy přežíval údajně jen za dolar denně, o plechovce chilli con carne a láhvi piva. Na návrat do Československa však nepomýšlel, a když mu vypršela smlouva s Universalem a s ní i možnost pobývat nadále v USA jako československý občan, stal se emigrantem. „Čekal jsem na nabídku, která změní můj život, a mezitím jsem bral všechno, z čeho mohl být aspoň gratis oběd,“ vzpomíná.

V té době se podílel na skupinovém dokumentu o mnichovské olympiádě Viděno osmi (1972).V průběhu olympiády se stal svědkem tragického palestinského atentátu na izraelské sportovce.

Splnil si také jeden ze svých snů, a to režírovat na Broadwayi, kde inscenoval komedii The Little Black Book svého přítele Jean-Clauda Carrièra.

Dokonce si vyzkoušel i práci v americkém reklamním průmyslu, když natočil reklamu na Royal Crown Colu, jejíž koncept vycházel z úvodní sekvence konkurzu ve filmu Taking Off. „Zjistil jsem, že kafkárnám se v Americe daří stejně dobře jako v komunistické byrokracii. Celovečerní film, který mě stál dva roky práce, přišel na 810 000 dolarů, zatímco co jeho minutový plagiát spolkl celý milion,“ vzpomíná.

Tehdy také navázal spolupráci se svým agentem Robertem (Robby) Lantzem, který zastupoval hvězdy, jako byli Tennessee Williams, Elizabeth Taylorová, Richard Burton nebo Leonard Bernstein. Poprvé se setkali již během Formanova prvního pobytu v New Yorku. „Musím přiznat, že zpočátku se mi to celé moc nezdálo. Robby přece zastupoval lidi, které celá Amerika oslovovala křestními jmény jako Liz, Richard, Lenny, a přitom se ke mně choval, jako bych já byl tím nejdůležitějším člověkem na světě. Až po nějaké době mi došlo, že v tom není žádná léčka, ale že je to prostě způsob, jakým Robby jedná s lidmi. Například po mně nikdy nechtěl, abych mu cokoli podepsal. Jednou jsme si plácli a po všechny ty roky a filmy naše dohoda platí.“

První Oscaři

Druhou šanci natočit svůj americký film dostal Forman až v roce 1974, kdy mu mladý herec Michael Douglas a nezávislý producent Saul Zaentz nabídli režírovat filmovou adaptaci románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Jak Forman později zjistil, tento osudový námět mu s nabídkou spolupráce poslal již v 60. letech Michaelův otec Kirk Douglas, ale zásilku nejspíše zabavila státní policie, takže se k němu nikdy nedostala. Snímek Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) se stal kasovním trhákem a  získal Oscary ve všech hlavních kategoriích.

Forman se stal rázem úspěšným americkým režisérem. Nabídky se jen hrnuly, ale on si toužil splnit jeden ze svých prvních amerických snů – zfilmovat muzikál Vlasy (1979). Tehdy si také koupil byt přímo u Central Parku, takže mohl Vlasy zasazené právě sem režírovat téměř z okna. Ačkoli snímek neměl zdaleka takový kasovní úspěch jako Přelet nad kukaččím hnízdem, nebyl prodělečný a upevnil Formanovu pozici renomovaného režiséra.

80. léta

S dalším projektem oslovil Formana italský producent Dino Laurentis, který mu nabídl režírovat filmovou verzi bestselleru E. L. Doctorowa  Ragtime (1981). Při práci na tomto snímku se Forman opět sešel se svým dvorním kameramanem Miroslavem Ondříčkem, kterému české úřady konečně dovolily vycestovat na Západ. Společně se pak podíleli na dalším Formanově filmu Amadeus (1982). Jeho natáčení umožnilo Formanovi vrátit se alespoň na čas do rodné vlasti. Přestože byl už dávno americkým občanem, nikdy nedostal od československých úřadů povolení k návštěvě. Tentokrát však zavolal tehdejšímu řediteli Československého filmu Jiřímu Puršovi, který „vládl“ českému filmovému průmyslu. Řekl mu o záměru Američanů investovat v Praze tvrdé valuty, a vízum bylo brzy vydáno. Práce na filmu samozřejmě probíhaly pod dohledem tajné policie. Snímek byl nakonec nominován na Oscara v jedenácti kategoriích, přičemž osm nominací proměnil ve zlatou sošku.

Po  Amadeovi se Forman pustil do další historické látky, a to adaptace slavného románu z 18. století Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Kvůli nedorozumění s autorem divadelní verze, dramatikem Christopherem Hamptonem, však nakonec Hampton prodal práva na svou dramatizaci mladému britskému režisérovi Stephenu Frearsovi. Ve stejné době tak vznikly dvě odlišné filmové verze téže látky: Formanův Valmont (1989) na motivy původního románu a Nebezpečné známosti (1988)podle Hamptonovy divadelní adaptace. Valmont bohužel doplatil na své pozdější uvedení do kin a v tržbách propadl. „Za normálních okolností by mě takový výsledek uvedl do stavu zimního spánku a deprese, ale v tu dobu jsem žil něčím úplně jiným. V Československu zrovna padnul komunistický režim a prezidentem nového svobodného státu se stal můj někdejší mladší spolužák Václav Havel,“ vzpomíná Forman.

Návštěva prezidenta

S Václavem Havlem se Forman sešel hned při jeho první cestě do Spojených států v únoru 1990, kdy novopečený prezident demokratického Československa pronesl svůj legendární projev před Kongresem. Za doprovodu americké ochranky se vydali na prohlídku města. Václav Havel se chtěl podívat na Washington Square, kde se schází mládež a bohémové, což mu však ochranka důrazně nedoporučila s tím, že by se mohl dostat do přestřelky. Ochranka věděla, že na tomto místě se prodává marihuana, a logicky vyvodila, že kde jsou drogy, jsou i zbraně, a žádný prezident tam nemá co pohledávat. „Do jaké přestřelky? Zrovna jdu od Bushe a ani slovem se mi nezmínil, že by s vámi někdo válčil. Kdy to začalo?“ ptal se Havel žertem Miloše Formana před nic nechápajícím šéfem ochranky. „Tak to nevím, já dneska zprávy neviděl,“ pravil Forman. „Nemohlo by Československo Americe nějak přispěchat na pomoc?" odvětil údajně pobavený prezident. Nakonec prý prohlásil, že se Československo nebude vměšovat do americké zahraniční politiky, což on teď demonstruje tím, že se pouze projede kolem bloku.

„Byl to naprosto stejný kluk, někdy až dětina. Ale ohromně chytrý, ohromně inteligentní a s dobrým přehledem o stavu věcí veřejných. Ale jinak opravdu ten stejný kluk,“ vzpomíná Forman na nedávno zesnulého přítele. „Vídali jsme se, kdykoli on byl v Americe nebo já byl v Praze. Ale většinu času jsme prokecali o kamarádech z Poděbrad. O politice skoro nikdy. Nebo málokdy.“

Třetí manželství

Koncem 90. let Forman poznal svoji třetí ženu Martinu, o mnoho let mladší studentku z pražské FAMU, která mu napsala, zda by jí nepomohl s její magisterskou prací, v níž porovnává český a americký film. „Zdvořilý dopis mi připomněl, jak jsem kdysi jako ctižádostivý mladý muž, který ještě nerespektoval, jak to na světě chodí, poslal do Švýcarska scénář Charliemu Chaplinovi a opravdu doufal, že se Chaplin nechá nalákat na ničím nepodloženou nabídku od režiséra ze stalinistického Československa, který zatím ještě nic nerežíroval. A tak jsem si dal s Martinou z FAMU schůzku. Předpokládal jsem, že přijde přemýšlivá brýlatá slečna ve vytahaném svetru, ale místo ní se dostavila elegantní plavovláska. Byla vysoká a štíhlá a já si hned vzpomněl, že jsem ji už jednou viděl. Bylo to před lety, a ačkoli jsme si tehdy neřekli ani slovo, pamatoval jsem si přesně, že mi padla do oka,“ vzpomíná režisér. V roce 1998 se jim narodila dvojčata Andrew a James a o rok později vstoupili do svazku manželského.

90. léta a současnost

Další film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt (1996) získal pověst skandálního díla. Režisér vytěžil z osudu pornomagnáta Larryho Flynta – člověka, který byl kvůli své práci a svým názorům postřelen a vláčen po soudech – strhující příběh o svobodě slova. Snímek však i přes první pozitivní recenze značně poškodila štvavá kampaň amerických feministek, které se údajnou glorifikací pornomagnáta cítily dotčeny.

Po krachu připravovaného filmu Svíce dohořívají(Embers, 2005), v němž měl hlavní roli ztvárnit Sean Connery, se Forman s Carrièrem vrhli na další projekt. Historické drama o španělské inkvizici a malíři Franciscu de Goyovi nazvané Goyovy přízraky (2006) je jeho zatím posledním celovečerním snímkem, jelikož plánované natáčení snímku Mnichovský přízrak bylo v roce 2009 kvůli produkčním potížím zrušeno.

V roce 2007 přivedla Formana práce zpět do Prahy. Společně se svými prvorozenými syny Petrem a Matějem inscenoval v pražském Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka (2007). Spolupráci se svými syny si nemohl vynachválit: „Hádali jsme se, ale jenom o detailech. Někdo holt vždycky musí mít poslední slovo a v tomhle případě zřejmě zvítězil respekt. Ale respekt na obě strany, to musím zdůraznit. Oni se samozřejmě trochu báli otce, protože ho viděli ještě s tou rákoskou, ale i já jsem je velice respektoval – v divadle mají zkušenosti, k tomu úžasnou obrazotvornost. A vlastně byla výhoda, že jsme se hádali tři. Dva vždycky přehlasovali třetího, nikdy nenastal pat.“

Na úspěchy svých starších dvojčat, která jsou uznávanými divadelníky evropského formátu, je patřičně hrdý: „Na jejich divadlo jezdím, kdykoli můžu. Viděl jsem všechno. Jsou šikovní, ti mí kluci, jsem na ně pyšnej.“

Společné dílo otce a synů Formanů zachytil Miloš ve filmovém záznamu inscenace Dobře placená procházka (2009). Při jejím premiérovém uvedení na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech téměř osmdesátiletý tvůrce prohlásil: „Ptejte se, na co chcete, foťte si mě, kdy chcete, mně je to úplně jedno. Jen mě prosím nežeňte nikam ven, na procházení už jsem přece jen trochu starý,“ a zapálil si svůj obligátní doutník. Nic nového prý nechystá:  „Žádné další filmy, mám prázdniny.“
Je jasné, že „příště to bude ještě těžší“. Ale kdo ví?